„Moje snacha neskrývá svůj odpor: Zavolala mi, aby mě obvinila z ničení jejího manželství“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že mé zlaté roky budou plné tolika napětí a bolesti. V šedesáti jsem si myslela, že si budu užívat klidné dny, možná i rozmazlovat nějaké vnouče. Místo toho jsem uvězněná v síti nepřátelství, kterou spřádá moje snacha, Jana.

Od chvíle, kdy jsem Janu poprvé potkala, jsem cítila chlad v jejím chování. Byla dostatečně zdvořilá, ale pod povrchem byla zima, kterou jsem nemohla ignorovat. Přičítala jsem to nervozitě nebo možná jen rozdílu v povahách. Ale jak čas plynul, bylo jasné, že její pocity vůči mně jsou daleko od vřelých.

Vše vyvrcholilo jednoho večera, když mi zazvonil telefon. Byla to Jana a neplýtvala časem na zdvořilosti. „Vím, co se snažíš udělat,“ vyprskla. „Snažíš se rozbít mé manželství s Petrem.“

Byla jsem zaskočená. „Jano, o čem to mluvíš?“ zeptala jsem se upřímně zmatená.

„Nehraj hloupou,“ odsekla. „Mícháš se do našeho života od chvíle, kdy jsme se vzali. Nemůžeš snést, že má Petr svůj vlastní život.“

Její slova mě zasáhla. Ano, vždycky jsem byla blízko svému synovi Petrovi. Jako jediné dítě byl mým světem. Ale nikdy jsem neměla v úmyslu zasahovat do jeho manželství. Snažila jsem se to Janě vysvětlit, ale nechtěla to slyšet.

„Vždycky děláš jízlivé poznámky o našich rozhodnutích,“ pokračovala. „Podkopáváš mě na každém kroku. Petr to možná nevidí, ale já ano.“

Cítila jsem, jak se mi tvoří knedlík v krku. Opravdu mě takhle viděla? Vždycky jsem se snažila být podporující, radit jen když mě o to požádali a být tu pro oba. Ale očividně byly mé snahy špatně pochopeny.

„Jano, je mi líto, jestli jsem tě takhle cítila,“ řekla jsem tiše. „To nikdy nebyl můj úmysl.“

„Nech si to,“ odpověděla chladně. „Prostě se drž dál od našeho života.“

Hovor skončil náhle a nechal mě v ohromeném tichu. Seděla jsem tam dlouho a přehrávala si rozhovor v hlavě. Byla jsem opravdu tak přehnaná? Nebo Jana prostě hledala někoho, koho by mohla obvinit za své manželské problémy?

Když jsem konečně mluvila s Petrem o tom, vypadal rozpolceně. „Mami, Jana má pocit, že ji pořád soudíš,“ řekl váhavě. „Vím, že to myslíš dobře, ale možná bys nám měla dát trochu prostoru.“

Jeho slova byla jako dýka do srdce. Můj vlastní syn mě žádal, abych ustoupila. Cítila jsem to jako zradu, i když jsem věděla, že se jen snaží udržet klid.

V následujících týdnech jsem se snažila distancovat od jejich života. Přestala jsem tak často volat a odmítala pozvání na rodinné setkání. Bylo to bolestivé, ale doufala jsem, že to zmírní napětí.

Ale věci se nezlepšily. Janina nepřátelství jen rostlo a Petr se zdál být vzdálenější než kdy jindy. Párkrát jsme spolu mluvili a naše rozhovory byly napjaté a trapné.

Jednoho dne jsem dostala dopis od Petra. Byl krátký a k věci: „Mami, Jana a já jsme se rozhodli odstěhovat do jiného kraje. Potřebujeme nový začátek. Prosím pochop to.“

Cítila jsem vlnu smutku. Můj syn odcházel a já s tím nemohla nic dělat. Uvědomění si toho, že možná už nikdy nebudu mít blízký vztah s ním, bylo zdrcující.

Když se balili a stěhovali pryč, nemohla jsem si pomoct a cítila hluboký pocit ztráty. Mé zlaté roky měly být plné radosti a rodiny, ale místo toho byly poznamenány osamělostí a lítostí.

Stále nevím, jestli by věci mohly být jiné, kdybych to řešila jinak. Vím jen to, že můj vztah s mým synem už nikdy nebude stejný a je to bolest, kterou si ponesu po zbytek svých dnů.