„Moje máma se vzdala dědictví ve prospěch tety Hany: A nezdá se, že by jí vadilo, že bydlím u tchánů“

Moje máma, Alena, byla vždy známá svou štědrostí a nesobeckostí. Když jsem vyrůstala, byla to ta osoba, která by dala poslední košili, aby někomu pomohla. Takže mě úplně nepřekvapilo, když se rozhodla vzdát svého dědictví—skromného domu, který nám zanechali naši prarodiče—ve prospěch své starší sestry Hany.

Teta Hana je milá žena, ale měla svůj podíl na problémech. Žije v přeplněném dvoupokojovém bytě se svým synem Lukášem, jeho ženou Petrou a jejich dvěma malými dětmi. Není to ideální situace, ale zvládají to s tím, co mají. Když naši prarodiče zemřeli a zanechali dům mámě, všichni předpokládali, že se do něj nastěhuje nebo ho prodá, aby si pomohla s vlastními finančními problémy. Místo toho ho bez váhání přepsala na tetu Hanu.

I když chápu máminu touhu pomoci své sestře, je těžké necítit trochu zášti. Můj manžel Michal a já bydlíme u jeho rodičů, protože si zatím nemůžeme dovolit vlastní bydlení. Oba tvrdě pracujeme a šetříme každou korunu na zálohu na dům, ale jde to pomalu. Bydlení u tchánů není snadné; je tu neustálý nedostatek soukromí a pocit, že narušujeme jejich prostor.

Aby to bylo ještě složitější, mám mladšího bratra Tomáše, který je stále na vysoké škole. Spoléhá na mámu ohledně finanční podpory a ona tu pro něj vždy byla. Ale teď, když se vzdala domu, mám obavy, jak bude schopná dál mu pomáhat a zároveň se starat o sebe.

Zkoušela jsem s mámou mluvit o tom, jak její rozhodnutí ovlivňuje nás všechny, ale odbyla mé obavy. „Hana to potřebuje víc než my,“ řekla pevně. „Je starší a má naléhavější potřeby.“ I když s touto logikou nemohu polemizovat, naše situace tím není o nic snazší.

Teta Hana byla samozřejmě za dům vděčná. Nastěhovala se tam s Lukášem a jeho rodinou téměř okamžitě. Byli nadšení z většího prostoru a zahrady pro děti na hraní. Ale pokaždé, když je navštívím, nemohu si pomoct a cítím závist. Ten dům mohl být naším novým začátkem.

Michal se snaží být podpůrný a chápavý, ale vidím, že je také frustrovaný. Oba pracujeme dlouhé hodiny a vracíme se do přeplněného domu, kde máme jen malý vliv na to, jak se věci vedou. Je to vyčerpávající a demoralizující.

Jak měsíce plynou, naše úspory rostou pomalu ale jistě. Přesto sen o vlastním domově se zdá být stále vzdálenější. Trh s nemovitostmi je tvrdý a pokaždé, když si myslíme, že jsme blízko, něco se objeví—nečekané výdaje, rostoucí ceny—co nás vrátí zpět.

Mezitím máma pokračuje v pomoci Tomášovi s jeho školným a životními náklady. Je napnutá na maximum, ale nikdy si nestěžuje. Přála bych si být tak nesobecká jako ona, ale je těžké necítit se opomíjená.

Vím, že máma měla dobré úmysly, když dům dala tetě Haně. Ale někdy přemýšlím, jestli opravdu chápe dopad svého rozhodnutí na nás ostatní. Nejde jen o dům; jde o pocit ocenění a podpory od osoby, která vás vychovala.

Na konci dne nejsou žádné snadné odpovědi. Všichni máme své problémy a oběti k přinesení. Ale když ležím v noci v našem malém pokoji u Michalových rodičů, nemohu si pomoct a přeji si, aby věci dopadly jinak.