„Moje dospělé děti mě ignorují: Varovala jsem je, že všechno prodám a přestěhuji se do domova důchodců“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že mé zlaté roky budou naplněny takovou osamělostí a vyčerpáním. Můj manžel a já jsme vložili srdce a duši do výchovy našich dvou dětí, Petra a Anny. Pracovali jsme neúnavně, abychom jim zajistili dobrý život a poskytli každou příležitost k úspěchu. Ale teď, když sedím sama v našem rodinném domě, nemohu se ubránit pocitu opuštění.

Petr a Anna byli středem našeho světa. Obětovali jsme dovolené, nové auto a dokonce i naše úspory na důchod, abychom jim zajistili nejlepší vzdělání a příležitosti. Byli jsme u každého školního představení, každého fotbalového zápasu a každého nočního studijního sezení. Mysleli jsme si, že tím, že jim dáme vše, si zajistíme budoucnost, ve které tu budou pro nás na oplátku.

Ale jak roky plynuly, věci se změnily. Petr se přestěhoval do Prahy za dobře placenou prací v IT a Anna se usadila v Brně se svou vlastní rodinou. Zdálo se, že oba zapomněli na oběti, které jsme pro ně přinesli. Telefonáty se staly vzácnými, návštěvy ještě vzácnějšími. Zjistila jsem, že všechno dělám sama—vaření, úklid, údržbu domu—vše při zvládání bolestí a potíží spojených s věkem.

Snažila jsem se s nimi spojit v naději, že pochopí mé potíže. Řekla jsem jim, jak těžké je zvládat všechno sama, jak moc mi chybí jejich společnost. Ale mé prosby padly na hluché uši. Byli příliš zaneprázdněni svými vlastními životy na to, aby se starali o můj.

Jednoho dne, po obzvláště vyčerpávajícím týdnu plném domácích prací a lékařských schůzek, jsem se rozhodla, že už toho mám dost. Zavolala jsem Petrovi i Anně a dala jim ultimátum: buď mi začnou pomáhat, nebo prodám veškerý majetek a použiji peníze na pobyt v domově důchodců. Myslela jsem si, že je to probudí a uvědomí si vážnost situace.

Ale místo zájmu nebo nabídek pomoci jsem se setkala s lhostejností. Petr řekl, že si nemůže dovolit vzít volno z práce, a Anna tvrdila, že je příliš zaneprázdněná svými dětmi. Oba navrhli, že možná domov důchodců je pro mě nejlepší možnost.

Byla jsem zlomená. Děti, kterým jsem věnovala svůj život, se nestaraly natolik, aby mi pomohly v době potřeby. Cítila jsem se poražená a začala jsem hledat domovy důchodců. Myšlenka prodeje domu, který jsme s manželem společně postavili, byla zdrcující, ale neviděla jsem jinou možnost.

Když jsem navštívila různé zařízení, nemohla jsem setřást pocit zrady. Takhle to nemělo být. Můj manžel zemřel před několika lety a teď to vypadalo, že ztrácím všechno, na čem jsme tak tvrdě pracovali. Dům, vzpomínky, pocit rodiny—všechno to mizelo.

Nakonec jsem našla domov důchodců, který vypadal dostatečně slušně. Nebyl luxusní, ale byl čistý a personál se zdál být laskavý. Prodala jsem náš rodinný dům a přestěhovala se tam, přičemž výtěžek použila na zaplacení svého pobytu. Osamělost mě tam následovala, ale alespoň jsem se nemusela starat o to, jak všechno zvládnout sama.

Petr a Anna stále zřídka volají nebo navštěvují. Když to udělají, je to z povinnosti spíše než z opravdového zájmu. Přijala jsem skutečnost, že toto je nyní moje realita—daleko od milujícího rodinného života, který jsem si představovala.

Když sedím ve svém malém pokoji v domově důchodců obklopena cizinci, nemohu si pomoci přemýšlet o tom, kde se to pokazilo. Jak jsme se dostali od soudržné rodiny k tomuto? Bolest z jejich zanedbávání je neustálou připomínkou toho, že někdy bez ohledu na to, kolik dáte, nemůžete zaručit, že láska bude opětována.