„Moje Dcera Si Začíná Všímat, Že Ji Babička Nemá Ráda. Pořád Se Ptá, Co Udělala Špatně. Co Jí Mám Říct?“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že moje dcera Ema bude muset čelit tak tvrdé realitě v tak něžném věku. Ema má pět let, je to bystré a zvědavé dítě, které vždycky mělo spoustu otázek. Ale v poslední době se její otázky staly znepokojivějšími.

„Mami, proč mě babička nemá ráda?“ zeptala se jednoho večera, její velké modré oči plné zmatení a bolesti.

Cítila jsem knedlík v krku. Jak vysvětlit pětiletému dítěti, že její babička, moje bývalá tchyně, ji nikdy opravdu nepřijala? Když jsem se rozvedla s Emčiným otcem, nezanechala jsem za sebou jen jeho; zanechala jsem i jeho rodinu. A zatímco jsem doufala, že čas zahojí všechny rány, zdálo se, že některé jizvy jsou příliš hluboké.

Když jsem potkala Jana, mého druhého manžela, Emě byly jen dva roky. Jan byl od začátku úžasný s ní. Choval se k ní jako k vlastní a na chvíli se zdálo, že jsme našli naše šťastné zakončení. Ale stín mého minulého manželství byl stále přítomný, zejména v podobě Emčiny babičky, Lenky.

Lenka byla ke mně vždy chladná, ale doufala jsem, že se zahřeje k Emě. Koneckonců, Ema byla její vnučka. Ale Lenkiny návštěvy byly vzácné a vždy plné napětí. Přinášela dárky pro Emčiny bratrance a sestřenice, ale nikdy pro Emu. Chválila ostatní vnoučata, ale nikdy Emu.

Ema si toho začala všímat. „Proč mi babička nepřináší dárky?“ zeptala se jednoho dne poté, co Lenka odešla.

„Možná zapomněla,“ řekla jsem slabě, dobře vědoucí, že to není pravda.

Jak čas plynul, Emčiny otázky se stávaly konkrétnějšími. „Udělala jsem něco špatně? Proč mě babička nemá ráda?“

Nevěděla jsem, jak jí odpovědět. Jak vysvětlit dítěti, že někdy jsou dospělí chybující a nespravedliví? Jak vysvětlit, že láska není vždy dána volně, i když by měla být?

Jednoho dne, po další bolestivé návštěvě od Lenky, přišla Ema ke mně s očima plnýma slz. „Mami, dnes jsem se snažila být hodná. Udělala jsem všechno správně. Proč mě babička nemá ráda?“

Pevně jsem ji objala a cítila jsem, jak mi srdce praská. „Ach, zlatíčko, to není tvoje chyba. Jsi dokonalá taková, jaká jsi.“

„Ale proč tedy?“ naléhala.

Zhluboka jsem se nadechla. „Někdy mají lidé problém projevovat lásku, i když by měli. Není to kvůli ničemu, co jsi udělala. Je to prostě takoví jsou.“

Ema se na mě podívala s kombinací zmatení a smutku. „Bude mě někdy milovat?“

Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem jí slíbit, že se věci zlepší, že Lenka změní názor. Ale nemohla jsem jí lhát.

„Nevím, zlatíčko,“ řekla jsem nakonec. „Ale co vím je to, že tě miluje spousta lidí. Já, Jan, tvoji kamarádi ve škole. Jsi obklopena láskou.“

Ema pomalu přikývla, ale viděla jsem pochybnosti v jejích očích. Nebylo to dostatečné. Absence Lenkiny lásky zanechala prázdnotu, kterou žádné ujištění nemohlo zaplnit.

Jak roky plynuly, Ema se naučila vyrovnat se s Lenkou lhostejností. Přestala klást otázky a přestala hledat schválení, které nikdy nepřijde. Ale bolest nikdy úplně nezmizela.

Teď, když sleduji svou dceru vyrůstat ve silnou a odolnou mladou dívku, nemohu si pomoci cítit smutek za lásku, kterou nikdy nedostala od své babičky. Je to rána, která tam bude vždycky, připomínka toho, že život někdy není spravedlivý a láska není vždy dána tam, kde je zasloužená.