„Moje dcera si myslí, že jsem blázen, a odřízla mě od mého vnuka“

Vždy jsem si myslela, že rodina je všechno. Věnovala jsem svůj život výchově své dcery, Elišky, a když měla svého syna, Jakuba, byla jsem u toho, abych jí pomohla na každém kroku. Ale teď mám pocit, že zapomněli, že mám svůj vlastní život.

Vdala jsem se za Jana, když mi bylo 22 let. Byl to tichý a pracovitý muž, který vždy dával rodinu na první místo. Měli jsme jednoduchý život, ale byl plný lásky a vzájemného respektu. Jan pracoval jako řidič kamionu a často byl dlouho pryč. Jednoho dne mu byla nabídnuta rychlá práce – dvoutýdenní cesta na doručení zboží po celé zemi. Zdálo se to jako dobrá příležitost na přivýdělek, tak ji přijal.

To bylo naposledy, co jsem ho viděla.

Jan se z té cesty nikdy nevrátil. Policie řekla, že jeho kamion byl nalezen opuštěný na kraji silnice, ale po něm nebylo ani stopy. Podezřívali cizí zavinění, ale nikdo nebyl nikdy dopaden. Zůstala jsem sama na výchovu Elišky a bylo to to nejtěžší, co jsem kdy musela udělat.

Přes všechny překážky jsem se snažila dát Elišce dobrý život. Vyrostla z ní silná a nezávislá žena a byla jsem na ni velmi hrdá. Když měla Jakuba, byla jsem nadšená. Být babičkou bylo novou kapitolou v mém životě a přijala jsem ji s otevřenou náručí.

Ale jak čas plynul, začala jsem mít pocit, že Eliška a Jakub přebírají můj život. Eliška očekávala, že budu vždy k dispozici, abych pomohla s Jakubem. Bez varování ho nechávala u mě doma a očekávala, že přizpůsobím své plány jejím potřebám. Jakuba miluji nade vše, ale mám také svůj vlastní život a zájmy.

Jednoho dne jsem se rozhodla vzít si víkendový výlet s přáteli. Bylo to poprvé po letech, co jsem udělala něco pro sebe. Když jsem o svých plánech řekla Elišce, byla rozzuřená. Obvinila mě z toho, že jsem sobecká a nezodpovědná. Řekla, že opouštím rodinu stejně jako Jan.

Její slova mě hluboce ranila. Snažila jsem se vysvětlit, že potřebuji trochu času pro sebe, ale nechtěla mě poslouchat. Nazvala mě bláznem a řekla, že pokud nemohu být pro Jakuba k dispozici, pak mě nechce mít ve svém životě vůbec.

Od té doby mi Eliška odmítá dovolit vidět Jakuba. Neodpovídá na mé hovory ani zprávy. Je to jako by mě úplně vymazala ze svého života.

Cítím se ztracená a zlomená. Věnovala jsem celý svůj život rodině a teď se ke mně otočili zády. Nevím, co dělat nebo jak to napravit. Chtěla jsem jen trochu času pro sebe, ale zdá se, že to bylo příliš mnoho na požádání.

Jakuba mi strašně chybí. Roste tak rychle a já přicházím o všechny ty malé okamžiky, které dělají babičkovství tak zvláštním. Nevím, jestli mi Eliška někdy odpustí nebo jestli ještě někdy uvidím Jakuba.

Prozatím mohu jen doufat, že jednoho dne Eliška pochopí, že nejsem blázen ani sobecká – jsem jen člověk, který potřebuje trochu prostoru a času pro sebe.