Moje dcera mi každý měsíc posílá peníze: Prosí mě, abych jejímu manželovi nic neříkala

„Mami, prosím tě, hlavně to nikdy neříkej Petrovi. Slib mi to.“

Její hlas byl naléhavý, skoro až zoufalý. Seděla jsem u kuchyňského stolu, v ruce hrnek s vlažným čajem, a dívala se na svou dceru, která se mi v tu chvíli zdála být znovu malou holčičkou. Přitom už dávno byla dospělá, měla vlastní rodinu, práci v bance a dvě děti. Ale teď, když mi podávala obálku s penězi, v očích jí svítil strach.

„Neboj se, Aničko,“ zašeptala jsem a pohladila ji po ruce. „Nikdy bych ti neublížila.“

Ale v hrudi mě pálila vina. Vždycky jsem chtěla být tou silnou matkou, která všechno zvládne sama. Po tom, co nás její otec opustil – tehdy byla Anička ještě miminko – jsem si přísahala, že nikdy nebudu na nikom závislá. Jenže život je někdy jiný, než si člověk naplánuje.

Když mi bylo čtyřicet, zemřela moje maminka a já zdědila malý domek na okraji Pardubic. Bylo to jediné místo, kde jsem se cítila v bezpečí. Pracovala jsem jako prodavačka v samoobsluze a snažila se Aničce dopřát všechno, co potřebovala. Nikdy jsme neměly moc peněz, ale lásky bylo dost.

Teď je mi šedesát tři a zdraví už neslouží jako dřív. Důchod je směšný, ceny rostou a já často přemýšlím, jestli si můžu dovolit koupit si i obyčejné máslo. Když mi Anička začala posílat peníze, nejdřív jsem odmítala. „To přece nejde,“ říkala jsem jí. „Musíš myslet na sebe a děti.“

Ale ona trvala na svém. „Mami, já chci pomoct. Vždyť jsi mě vychovala sama. Petrovi to ale nesmíš říct. On by to nepochopil.“

Petr… Její manžel. Nikdy jsme si k sobě nenašli cestu. Je uzavřený, přísný a všechno musí být podle něj. Když se brali, měla jsem radost – myslela jsem si, že Anička konečně našla někoho, kdo ji ochrání. Ale brzy jsem pochopila, že Petr je jiný než já nebo ona. Peníze jsou pro něj všechno. Každou korunu počítá a Aničce dává kapesné jako dítěti.

Jednou jsem byla u nich na návštěvě a slyšela jejich hádku za zavřenými dveřmi.

„Proč jsi zase koupila tolik ovoce? Vždyť to stejně sní děti ve škole! Máme šetřit!“

„Ale Petře…“

„Žádné ale! Já vydělávám peníze a ty je rozhazuješ!“

Stála jsem na chodbě a cítila se bezmocná. Chtěla jsem zaklepat a zastat se jí, ale věděla jsem, že by to všechno jen zhoršilo.

Od té doby mi Anička posílá peníze tajně. Vždycky přijde na návštěvu sama nebo mi je pošle složenkou s vymyšleným jménem odesílatele. Někdy mám pocit, že žijeme ve lži – ona před Petrem a já před světem.

Jednou večer jsem seděla u televize a najednou mi zazvonil telefon. Byla to Anička.

„Mami… já už to asi dlouho nevydržím,“ šeptala do sluchátka.

„Co se stalo?“

„Petr… On dneska přišel domů dřív a našel výpis z účtu. Ptá se mě, proč posílám peníze na nějakou Janu Novotnou.“

Zatajila jsem dech.

„Aničko… co jsi mu řekla?“

„Že je to moje kamarádka z práce, která má nemocnou dceru.“

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít telefon o zeď. Proč musí moje dítě lhát kvůli mně? Proč žijeme v zemi, kde důchod nestačí ani na základní potřeby? Proč se ženy pořád bojí svých mužů?

Další den jsem šla do lékárny pro léky na tlak. Paní za pultem mě pozdravila jménem – chodím tam často.

„Jak se máte, paní Dvořáková?“

Usmála jsem se: „Jde to.“ Ale uvnitř mě všechno bolelo.

Když jsem se vracela domů, potkala jsem sousedku paní Vránovou.

„Vaše Anička je moc hodná,“ řekla mi tiše. „Vždycky vás přijde navštívit.“

Přikývla jsem a v očích mě pálily slzy.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na obálku s penězi. Přemýšlela jsem, jestli mám právo přijímat tuhle pomoc. Jestli bych neměla být silnější nebo hrdější. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky samoty, kdy jsme s Aničkou jedly suché rohlíky a snily o lepším životě.

Jednou večer přišla Anička nečekaně na návštěvu. Byla bledá a rozrušená.

„Mami… Petr chce vědět pravdu. Já už nechci lhát.“

Sedla si ke mně a rozplakala se.

Objala jsem ji a poprvé za dlouhou dobu jsme obě plakaly společně.

„Aničko,“ řekla jsem tiše, „já tě nikdy nebudu nutit do ničeho, co nechceš. Ale pamatuj si – tvoje štěstí je důležitější než peníze.“

Dlouho jsme mlčely.

Dnes už nevím, jak to bude dál. Možná Petr všechno zjistí a bude zle. Možná Anička najde odvahu žít podle sebe. Ale jedno vím jistě – rodina by měla být místem bezpečí, ne strachu.

Někdy se ptám sama sebe: Je správné přijímat pomoc od vlastního dítěte za cenu takového tajemství? A kolik žen kolem nás žije podobný příběh – jen o něm nikdy nemluví?