Mezi láskou a nenávistí: Příběh matky, která ztratila svého syna

„Tomáši, proč už se mnou nikdy nemluvíš jako dřív?“ vyhrkla jsem, když jsme seděli v kuchyni u stolu. Všude kolem voněla káva, ale mezi námi viselo napětí husté jako mlha na podzimním sídlišti v Brně. Syn se na mě podíval, v očích měl únavu a něco, co jsem nedokázala pojmenovat. Možná vzdor, možná smutek. „Mami, vždyť jsem tady,“ řekl tiše a pohladil mě po ruce. Ale já věděla, že už tu není. Ne tak, jak býval.

Všechno to začalo před třemi lety, když mi Tomáš poprvé představil Lucii. Byla krásná, usměvavá, měla dlouhé tmavé vlasy a oči jako studánky. Ale já v ní od začátku cítila hrozbu. Byla jiná než dívky, které Tomáš dřív vodil domů – sebevědomá, rozhodná, možná až moc. „Mami, Lucie je skvělá,“ říkal mi pořád dokola. Ale já jsem věděla své.

Začala jsem si všímat maličkostí. Jak Lucie rozhoduje o tom, co budou jíst k večeři. Jak Tomáš začal nosit jiné košile – ty, které jsem mu nikdy nekoupila. Jak se smál jejím vtipům a na mě měl čím dál méně času. Každý pátek jsme spolu chodili na procházky do Lužánek, ale najednou měl „něco důležitého“ s Lucií. Cítila jsem se odstrčená. Jako bych ztratila kus sebe.

Jednoho večera jsem seděla s kamarádkou Alenou v kavárně na České a svěřila se jí se svými pocity. „Ivano, nesmíš to nechat být,“ řekla mi Alena a upila ze svého latté. „Musíš si syna získat zpátky. Jinak ti ho ta holka úplně vezme.“ Její slova ve mně rezonovala ještě dlouho potom.

Začala jsem jednat. Nejprve nenápadně – připomínala jsem Tomášovi jeho oblíbené jídlo z dětství, posílala mu fotky z rodinných dovolených, nabízela mu pomoc s prací na zahradě. Ale Lucie byla vždycky u toho. A pokaždé, když jsem něco navrhla, ona měla lepší nápad nebo Tomáše odvedla jinam.

Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku přes tenké panelákové stěny. „Proč pořád musíš být u mámy?“ vyčítala Lucie Tomášovi. „Myslíš, že mě to baví? Ona tě pořád manipuluje!“ Tomáš mlčel. Srdce mi bušilo až v krku – byla jsem ráda, že se kvůli mně hádají? Nebo mě to děsilo?

Začala jsem Lucii pomlouvat před Tomášem. „Víš, že tvoje babička říkala, že Lucie není moc rodinný typ?“ nadhodila jsem jednou u oběda. Tomáš se zamračil: „Mami, to není pravda.“ Ale já pokračovala: „Jen aby tě jednou neopustila jako její matka opustila jejího otce.“ Viděla jsem, jak ho to zasáhlo.

Lucie si toho všimla. Jednoho dne přišla ke mně domů sama. Sedla si naproti mně ke kuchyňskému stolu a upřeně se mi zadívala do očí. „Paní Ivano,“ začala klidně, „já vím, že mě nemáte ráda. Ale Tomáš je dospělý muž a já ho miluju. Prosím vás, nechte nás žít.“ Její hlas byl pevný, ale v očích měla slzy.

Zůstala jsem sedět jako opařená. Najednou jsem si uvědomila, co dělám – rozděluji vlastní rodinu kvůli své sobeckosti. Ale bylo už pozdě? Tomáš se mi začal vyhýbat ještě víc. Přestal mi volat každý den, přestal chodit na návštěvy.

Jednoho dne mi přišla SMS: „Mami, potřebuju čas pro sebe i pro Lucii. Prosím tě, respektuj to.“ Seděla jsem dlouho na gauči a dívala se do prázdna. Co jsem to provedla? Chtěla jsem svého syna chránit před zklamáním a místo toho jsem ho ztratila.

Dnes už vím, že láska matky může být někdy příliš dusivá. Že někdy musíme nechat děti odejít a žít svůj život – i když to bolí víc než cokoliv jiného.

Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych všechno jinak? Nebo je mateřská láska vždycky trochu sobecká? Co byste udělali vy na mém místě?