Mezi dvěma láskami: Když dcera odmítá mou novou šanci na štěstí

„Mami, já ho tady nechci!“ křičela Klára, když jsem jí oznámila, že dnes večer přijde na večeři Petr. Její hlas se nesl celým bytem, až se mi sevřelo srdce. Stála uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst, oči plné slz a vzdoru. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Je to už pět let, co mi tragická nehoda vzala Karla. Byla jsem najednou sama, s osmiletou dcerou, hypotékou na byt v paneláku na Jižním Městě a prací v knihovně, která mi sotva stačila na složenky. První roky jsem fungovala jako robot – ráno vstát, připravit Kláře svačinu, odvézt ji do školy, do práce, domů, úkoly, večeře, spánek. Večer jsem sedávala u kuchyňského stolu, dívala se na fotku Karla a ptala se sama sebe, jestli tohle je všechno, co mi zbylo.

Klára byla moje všechno. Byla jsem pro ni máma i táta, opora i přítel. Ale čím byla starší, tím víc jsem cítila, jak mezi námi roste neviditelná zeď. Puberta, první lásky, hádky kvůli škole, její uzavřenost. A já? Já jsem se bála, že ji ztratím. Proto jsem se dlouho bránila jakékoliv myšlence na nový vztah. Jenže samota je tichý zabiják. Každý večer, když jsem zhasla světlo v ložnici, jsem cítila, jak se mi do duše vkrádá prázdnota.

Petr přišel do mého života nečekaně. Seznámili jsme se v knihovně, kde si přišel půjčit knížku pro svou maminku. Byl vtipný, laskavý, měl v očích smutek, který jsem poznala – i on byl vdovec. Začali jsme si povídat, nejdřív jen o knihách, pak o životě. Pozval mě na kávu. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem šla. Bylo to poprvé po letech, co jsem se smála od srdce.

Když jsem Kláře řekla, že mám nového přítele, myslela jsem, že bude ráda, že už nebudu tak smutná. Místo toho se uzavřela do sebe. Přestala se mnou mluvit, začala chodit domů pozdě, ve škole se zhoršila. Snažila jsem se s ní mluvit, ale vždycky jen odsekla: „Ty už mě nepotřebuješ, máš svýho Petra.“

Jednoho večera jsem seděla v obýváku, Petr vedle mě, a Klára přišla domů. Zabouchla dveře, hodila batoh do kouta a beze slova zmizela v pokoji. Petr se na mě podíval: „Možná bych měl odejít.“

„Ne, prosím, zůstaň,“ zašeptala jsem. „Já už nevím, co mám dělat.“

Petr mě pohladil po ruce. „Je to těžké pro vás obě. Dej jí čas.“

Ale čas nepomáhal. Klára byla čím dál odtažitější. Jednou jsem ji slyšela plakat v pokoji. Vešla jsem dovnitř a sedla si k ní na postel. „Klárko, co se děje?“

„Proč musíš mít někoho jinýho? Nestačím ti já?“

Zlomilo mi to srdce. Objala jsem ji, ale ona mě odstrčila. „Ty už nejsi moje máma. Ty jsi Petrův.“

Začala jsem pochybovat. Mám právo na štěstí, když tím ubližuju vlastní dceři? Každý den jsem se ptala sama sebe, jestli mám sílu jít proti ní. Petr byl trpělivý, nikdy na mě netlačil. Ale viděla jsem, jak ho to bolí. Jednou večer mi řekl: „Jestli si musíš vybrat, vyber si Kláru. Já to zvládnu.“

Byla jsem rozpolcená. Chtěla jsem být dobrou mámou, ale taky jsem chtěla být šťastná žena. V práci jsem byla podrážděná, kolegyně Jana si mě vzala stranou: „Martino, musíš myslet i na sebe. Klára to jednou pochopí.“

Ale co když nepochopí? Co když ji ztratím navždy?

Jednoho dne přišla Klára domů dřív. Seděla jsem v kuchyni a brečela. Přisedla si ke mně a tiše řekla: „Mami, já se bojím, že když budeš mít Petra, už mě nebudeš mít ráda.“

Objala jsem ji a poprvé po dlouhé době jsme plakaly spolu. „Klárko, ty jsi moje dcera. Nikdo tě nikdy nenahradí. Ale i já potřebuju někoho, kdo mě obejme, když je mi smutno.“

Byl to začátek dlouhé cesty. Klára začala Petra pomalu přijímat. Nebylo to jednoduché – hádky, slzy, ticho u večeře. Ale pomalu jsme se učily žít ve třech.

Dnes už je Kláře sedmnáct. Má svého přítele a občas se mi směje: „Tak co, mami, kdy bude svatba?“ Někdy mám pocit, že jsme to zvládly jen tak tak.

Ale pořád si kladu otázku: Měla jsem právo riskovat vztah s vlastní dcerou kvůli vlastnímu štěstí? Nebo je mateřská láska opravdu ta jediná bezpodmínečná?

Co byste udělali vy na mém místě? Je správné dát šanci nové lásce, i když tím zraníme své dítě?