Láska přes propast let: Příběh Hany a Karla

„Ty se nestydíš? Vždyť by ti mohl dělat otce!“ ozvalo se za mnou na náměstí, když jsem šla ruku v ruce s Karlem. Otočila jsem se, ale už jsem viděla jen záda sousedky Novotné, která si nikdy neodpustila jedovatou poznámku. Srdce mi bušilo až v krku a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Karel mě stiskl za ruku pevněji. „Nevšímej si jich, Haničko,“ zašeptal. Ale jak se to dá nevšímat, když celé město šeptá?

Když jsem Karla poznala, bylo mi dvacet čtyři a on už slavil čtyřicítku. Pracovala jsem tehdy v knihovně a on přišel vrátit knihu o starých hradech. Byl jiný než ostatní – klidný, pozorný, s očima, ve kterých bylo tolik smutku i naděje. Začali jsme si povídat o literatuře, o životě, o snech. Nikdy jsem necítila takové porozumění. Jenže v našem malém městě je každý jiný hned podezřelý.

Moje maminka byla první, kdo mi to řekl do očí: „Haničko, co z toho budeš mít? On už má všechno za sebou. Ty potřebuješ mladého chlapa, co ti postaví dům a dá děti.“ Táta mlčel, ale jeho pohled byl výmluvný. Doma bylo dusno. Když jsem Karla pozvala na večeři, seděl u stolu jako na trní. Maminka mu nabízela koláč, ale v očích měla led.

„Karle, co vlastně děláte?“ zeptala se ho najednou.

„Jsem restaurátor. Opravuji staré obrazy a nábytek,“ odpověděl klidně.

„To musí být dobře placené,“ neodpustila si.

Karel se jen usmál. „Někdy ano, někdy ne. Dělám to hlavně proto, že mě to baví.“

Po té večeři mi maminka řekla: „Jestli si ho vezmeš, nečekej ode mě pomoc.“

Bylo mi do breku. Ale věděla jsem, že Karla nechci ztratit. On byl jediný člověk, který mi rozuměl beze slov. Když jsme spolu začali bydlet v jeho malém domku na kraji města, pomluvy nabrali na síle. V obchodě na mě prodavačka mluvila ledově, sousedé mě přestali zdravit.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Karel přišel a objal mě zezadu.

„Mrzí mě, že kvůli mně trpíš,“ řekl tiše.

„Ne kvůli tobě. Kvůli nim,“ odpověděla jsem.

„Můžeme odejít jinam,“ navrhl.

Ale já věděla, že bychom před pomluvami neutekli. Lidé jsou všude stejní.

Nejtěžší chvíle přišla, když jsem otěhotněla. Maminka mi napsala dopis: „Dítě s tak starým mužem? Co když nebude mít sílu ho vychovat?“ Slzy mi kapaly na papír. Karel byl šťastný, ale já měla strach. Co když máma měla pravdu?

Porodila jsem holčičku – Aničku. Když ji Karel poprvé vzal do náruče, viděla jsem v jeho očích slzy štěstí. Najednou mi bylo všechno jedno – pomluvy i pohledy lidí.

Ale svět nebyl laskavý. Na hřišti si ostatní maminky šeptaly: „To je ten její dědeček?“ Anička rostla a byla šťastná, ale já cítila tíhu každého pohledu.

Jednou večer jsme seděli s Karlem u stolu a on najednou řekl: „Víš, Haničko, někdy mám pocit, že ti kazím život.“

„To není pravda! Ty jsi moje rodina,“ vykřikla jsem.

„Ale co když jednou odejdu dřív?“

Objala jsem ho pevněji než kdy jindy.

Roky plynuly a Anička začala chodit do školy. Jednoho dne přišla domů uplakaná: „Maminko, děti říkaly, že mám starého tátu.“

Sedla jsem si k ní a vzala ji za ruku: „Tvůj tatínek je ten nejlepší na světě. A víš proč? Protože tě miluje víc než kdokoliv jiný.“

Anička se usmála a objala mě.

Časem lidé trochu ztichli. Možná si zvykli, možná pochopili, že naše láska je skutečná. Ale nikdy nezapomenu na ty roky bolesti a nejistoty.

Když dnes večer sedím u okna a dívám se na Karla s Aničkou, jak si čtou pohádku, ptám se sama sebe: Stálo to za to? Byla bych šťastnější s někým mladším? Nebo je štěstí právě v tom jít proti proudu a věřit svému srdci?

Co byste udělali vy? Dokázali byste jít proti všem kvůli lásce?