Když sousedé šeptají: Pravda za zavřenými dveřmi

„Martino, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ ozvalo se za mnou, když jsem v dešti odemykala dveře paneláku. Otočila jsem se a spatřila Janu, naši sousedku z pátého patra. Její výraz byl vážný, oči těkaly po chodbě. „Je to důležité,“ zašeptala a já cítila, jak mi srdce začíná bušit rychleji.

„Co se děje?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně, i když mi v hlavě vířily všechny možné scénáře. Jana se rozhlédla, jestli nás někdo neslyší, a pak šeptem pokračovala: „Víš… nechci být ta, co nosí špatné zprávy, ale už několikrát jsem viděla Petra, jak k vám vodí nějakou ženu. Vždycky, když nejsi doma.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Petr? Můj Petr? Ten, se kterým jsem byla už deset let, se kterým jsme plánovali děti a společné stáří? „Jsi si jistá?“ vydechla jsem. Jana přikývla. „Promiň, ale myslím, že bys to měla vědět.“

Celou noc jsem nespala. Petr přišel domů pozdě, voněl cizím parfémem a vymlouval se na poradu v práci. Ležel vedle mě a já zírala do stropu, v hlavě mi hučelo. Co když je to pravda? Co když mě podvádí? Ale proč by to dělal? Vždyť jsme spolu šťastní… nebo jsem si to jen namlouvala?

Druhý den jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem seděla naproti své kolegyni Lucii, která si všimla mého stavu. „Marti, co se děje?“ zeptala se starostlivě. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Lucie mě objala a řekla: „Musíš si s ním promluvit. Ale hlavně – zjisti pravdu. Než uděláš nějaký závěr.“

Celý týden jsem sledovala Petra jako stín. Kontrolovala jsem jeho telefon, hledala stopy v jeho diáři, dokonce jsem si vzala volno a zůstala doma – jen abych zjistila, jestli Jana nelže. Nic. Petr byl milý, pozorný, dokonce mi koupil květiny. Ale já už mu nevěřila.

Jednoho odpoledne jsem zaslechla klíč v zámku dřív, než měl Petr přijít domů. Srdce mi bušilo až v krku. Schovala jsem se za dveře ložnice a slyšela ženský smích. Opatrně jsem vykoukla – a spatřila Petra s nějakou ženou. Byla mladší než já, dlouhé tmavé vlasy, vysoké podpatky. Smáli se spolu a ona mu položila ruku na rameno.

Nevydržela jsem to a vyšla z ložnice. „Co to má znamenat?“ vykřikla jsem. Petr zbledl jako stěna. Žena couvla o krok zpět.

„Martino… to není tak, jak si myslíš,“ začal koktat Petr.

„Tak jak to je? Vysvětli mi to!“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Žena se podívala na Petra a pak na mě. „Já… já jsem Eva. Pracuju s Petrem v kanceláři. Potřebovala jsem pomoct s rozvodem a Petr mi nabídl pomoc…“

„A proč u nás doma? Proč potají?“ ptala jsem se zoufale.

Petr sklopil oči: „Chtěl jsem ti to říct… Bál jsem se, že budeš žárlit. Eva má těžké období a nemá kam jít…“

Nevěděla jsem, jestli mu mám věřit. Všechno ve mně křičelo bolestí a vztekem. „A proč jsi mi lhal? Proč jsi mi neřekl pravdu?“

Petr mlčel. Eva se omluvila a rychle odešla.

Zůstali jsme stát naproti sobě v tichu přerušovaném jen mým vzlykáním. „Martino, promiň… Nechtěl jsem ti ublížit,“ šeptal Petr.

„Ale ublížil jsi mi,“ odpověděla jsem tiše.

Následující dny byly plné hádek a ticha. Petr se snažil všechno vysvětlit, ale já už mu nevěřila jako dřív. Každý jeho pohyb ve mně vyvolával podezření. Sousedé si začali šeptat za našimi zády – slyšela jsem jejich hlasy na chodbě i v obchodě pod barákem.

Moje máma mi radila: „Marti, odpusť mu! Každý dělá chyby.“ Ale já cítila, že něco uvnitř mě prasklo.

Jednoho večera jsem seděla u kuchyňského stolu s Petrem naproti sobě. „Myslíš si, že nám ještě někdy budu moct věřit?“ zeptala jsem se ho zoufale.

Petr mlčel dlouho, pak jen pokrčil rameny: „Nevím.“

A tak tu teď sedím sama v našem bytě na pražském sídlišti a přemýšlím: Je lepší žít v nejistotě a pochybnostech – nebo riskovat všechno kvůli pravdě? Co byste udělali vy na mém místě?