Když rodina selže: Příběh z neurologické rehabilitace

„Ne, já pro něj nepřijedu. Už nikdy.“ Hlas na druhém konci telefonu byl ledový, bez špetky emocí. Stála jsem v sesterně, v ruce držela sluchátko a dívala se na pana Karla, který seděl na posteli, ruce složené v klíně, oči upřené do prázdna. Vypadal jako někdo, kdo kdysi býval hvězdou – tetování na pažích, rozcuchané šedivé vlasy, tvář poznamenaná životem i nemocí. Ale teď byl jen slabý muž, který potřeboval pomoc.

„Pane Nováku, váš bratr říká, že pro vás nemůže přijet,“ řekla jsem tiše. Karel se ani nepohnul. Jen jeho oči se na okamžik zaleskly. „To jsem čekal,“ zašeptal. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Proč to tak musí být? Proč někdy rodina selže právě tehdy, když ji člověk nejvíc potřebuje?

Sedla jsem si vedle něj a chvíli jsme mlčeli. Venku za oknem pršelo a kapky bubnovaly do parapetu. „Víte, sestřičko,“ začal Karel po chvíli, „já jsem nebyl dobrý bratr. Ani syn. Ani táta. Všechno jsem pokazil.“ Jeho hlas byl tichý, ale v každém slově byla tíha let.

Vzpomněla jsem si na všechny ty případy, kdy si pro pacienty nikdo nepřišel. Vždycky jsme s kolegyněmi přemýšlely, co se asi stalo. Proč někdo zůstane sám? Je to vina rodiny, nebo toho člověka? Nebo prostě život někdy rozdá karty takhle krutě?

„Chcete mi o tom povědět?“ zeptala jsem se opatrně.

Karel se pousmál. „Stejně už nemám co ztratit.“

Začal vyprávět o dětství v paneláku na Lesné, o otci, který pil a matce, která všechno snášela mlčky. O bratrovi Petrovi, který byl vždycky ten lepší – studoval, měl práci, rodinu. Karel šel jinou cestou: kapely, hospody, dluhy. „Petra jsem zklamal tolikrát,“ řekl tiše. „Když umřela máma, ani jsem nepřišel na pohřeb. Byl jsem v léčebně.“

Mlčela jsem. Co na to říct? Věděla jsem, že lidé nejsou černobílí.

„A teď mě nechá tady,“ dodal Karel a jeho hlas se zlomil.

V tu chvíli vešla do sesterny kolegyně Jana. „Co budeme dělat?“ zeptala se šeptem. „Sociální pracovnice říkala, že domov pro seniory má místo až za měsíc.“

Pokrčila jsem rameny. „Zatím ho tu necháme. Zkusím ještě zavolat Petrovi znovu.“

Znovu jsem vytočila číslo. Tentokrát to zvedla žena – Petrova manželka. „Prosím vás,“ začala jsem opatrně, „váš švagr je po mozkové příhodě a nemá kam jít…“

„My už jsme mu pomáhali dost,“ přerušila mě ostře. „Kvůli němu jsme přišli o peníze, manžel měl deprese… Nezlobte se, ale my už nemůžeme.“

Zavěsila dřív, než jsem stačila cokoli říct.

Vrátila jsem se ke Karlovi a snažila se mu vysvětlit situaci. „Petrova žena…“ začala jsem.

„Já vím,“ přerušil mě Karel a pokrčil rameny. „Oni mají právo žít svůj život.“

Ten večer jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak snadné je někoho odsoudit – rodinu za to, že nepomůže; Karla za to, že všechno pokazil. Ale co když je pravda někde mezi? Co když někdy prostě dojdou síly?

Druhý den ráno přišla sociální pracovnice s návrhem: „Můžeme ho převézt do azylového domu pro muže na Cejlu. Není to ideální, ale aspoň nebude na ulici.“

Karel jen přikývl. „Děkuju vám všem,“ řekl tiše.

Když ho odváželi sanitkou pryč, stála jsem u okna a dívala se za ním. V hlavě mi zněla slova jeho bratra: Už nikdy.

Večer jsme s kolegyněmi seděly u kávy a rozebíraly ten případ. Jana řekla: „Víš co? Já je vlastně chápu. Taky bych asi nedokázala odpustit všechno.“

Ale já pořád nevím. Kde je ta hranice mezi odpovědností a ochranou sebe sama? Kdy už je člověk povinen pomoci – a kdy má právo říct dost?

Možná mi na to odpovíte vy: Co byste udělali na místě Karla? A co na místě jeho bratra?