Když peníze rozdělují rodinu: Příběh o tchyni, která má své oblíbence

„Proč Lucii zase dala peníze na novou pračku, když my jsme si museli vzít půjčku?“ ptám se sama sebe, zatímco se ohýbám nad záhonem s bramborami. Slunce pálí a pot mi stéká po čele, ale v hlavě mi hučí jen jedna věc: proč jsme pro tchyni vždycky až druzí?

Petr, můj manžel, se snaží tvářit, že to nevidí. „Maminka to myslí dobře, víš, že Lucie je teď sama s dětmi,“ říká mi pokaždé, když si dovolím zmínit, jak mě to bolí. Jenže Lucie není sama – má přítele, který vydělává víc než Petr. A přesto je to vždycky ona, kdo od maminky dostane obálku s penězi, nové povlečení nebo příspěvek na školu v přírodě pro děti. My? My dostaneme oběd a úsměv. A práci na zahradě.

„Jano, pojď sem, potřebuju pomoct s jahodama!“ volá na mě tchyně z druhého konce zahrady. Její hlas je ostrý, nekompromisní. Vstanu a jdu za ní, i když bych nejradši zůstala sedět a dívala se do prázdna. „Lucie dneska nemůže přijít, má moc práce,“ vysvětluje mi, jako by to bylo něco výjimečného. Přitom Lucie tu není skoro nikdy.

Večer sedíme u stolu. Tchyně servíruje svíčkovou a Petr se snaží rozptýlit napětí vtipy o tom, jak jsem šikovná zahradnice. Směju se, ale uvnitř mě to bolí. Když přijde řeč na Lucii, tchyně se rozzáří: „Lucinka je tak statečná! Sama s dětmi, všechno zvládá…“ Polknu knedlík a cítím, jak se mi v očích lesknou slzy. Proč nikdy neřekne něco hezkého o mně? Proč nevidí, že i já se snažím?

Jednou večer, když už jsme doma v našem malém bytě v Brně, se odhodlám a začnu s Petrem mluvit otevřeněji: „Petře, já už to takhle dál nezvládnu. Připadám si jako služka. Tvoje máma mě nikdy nepochválí, nikdy nám nepomůže…“ Petr se na mě podívá unaveně: „Co mám dělat? Je to moje máma.“

Začínáme se hádat častěji. Každý víkend je pro mě utrpením – vím přesně, co mě čeká: práce na zahradě, povinný oběd a další historky o tom, jak je Lucie úžasná. S Petrem se odcizujeme. On nechce jít proti své matce, já už nemám sílu dělat, že mi to nevadí.

Jednoho dne přijde zlom. Tchyně slaví narozeniny a pozve celou rodinu. Lucie přijde pozdě – v nové bundě za několik tisíc. Tchyně ji obejme a hned jí podává obálku: „Na tu školu v přírodě pro děti.“ Dívám se na Petra a vidím v jeho očích stud. Konečně si toho všiml.

Po oslavě jedeme domů mlčky. Večer Petr tiše řekne: „Máš pravdu. Je to nespravedlivé.“ Poprvé za celou dobu slyším uznání svých pocitů.

Další víkend odmítám jet na vesnici. Petr jede sám. Volá mi večer: „Maminka se ptala, kde jsi.“ Odpovídám: „Řekni jí pravdu.“

Za pár dní mi volá tchyně sama. Její hlas je nejistý: „Jano, proč jsi nepřijela?“ Dýchám zhluboka a poprvé v životě jí říkám všechno: „Protože mám pocit, že pro vás nikdy nebudu dost dobrá. Protože Lucii dáváte všechno a my jsme tu jen na práci.“ Na druhém konci je ticho.

Od té doby se něco změní. Tchyně už mi tolik nevolá, ale když přijedeme příště společně s Petrem, nabídne nám kávu a poprvé za dlouhou dobu se mě zeptá: „Jak se máš?“ Není to omluva, ale je to začátek.

Náš vztah s Petrem prošel krizí. Naučili jsme se spolu mluvit o věcech, které bolí. Už nejezdíme na vesnici každý víkend – někdy radši zůstaneme doma nebo jedeme na výlet sami dva.

Přemýšlím často o tom, proč některé matky nedokážou být spravedlivé ke všem svým dětem. Proč je tak těžké říct nahlas, co nás trápí? A kolik rodin v Česku řeší podobné věci za zavřenými dveřmi?

Možná nejsem jediná, kdo cítí tuhle nespravedlnost. Možná je čas začít o tom mluvit nahlas.

Řekněte mi – zažili jste někdy něco podobného? Jak jste to řešili vy?