Když jsem odjela sama: Příběh o svobodě a rodinných očekáváních

„To si děláš srandu, Aneto? Sama? Na dovolenou? A co my?“ křičela máma do telefonu tak hlasitě, že jsem musela odtáhnout mobil od ucha. Stála jsem na nádraží v Brně, kufr v jedné ruce, jízdenku do Českého Krumlova v druhé. Vzduch voněl ranní kávou a já cítila směs vzrušení a viny.

„Mami, potřebuju to. Fakt. Už pět let jenom makám, splácím půjčky, starám se o všechno doma. Chci si na chvíli odpočinout,“ snažila jsem se vysvětlit, ale její hlas mě přerušil: „A kdo nám pomůže s babičkou? Kdo půjde s tátou na kontrolu? Ty jsi sobec!“

V tu chvíli jsem měla chuť všechno vzdát. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty večery, kdy jsem seděla nad účetnictvím a počítala, jestli mi zbyde na jogurt nebo si zase koupím rohlík za tři koruny. Na všechny ty dny, kdy jsem běžela z práce rovnou do nemocnice za babičkou, zatímco brácha Tomáš seděl doma u počítače. Nikdo mi nikdy nepoděkoval. Nikdy se mě nikdo nezeptal, jak mi je.

„Mami, já už nemůžu. Potřebuju být chvíli sama. Prosím tě, pochop to,“ řekla jsem tiše a zavěsila dřív, než mi začaly téct slzy.

Cesta vlakem byla zvláštní. Lidé kolem mě si povídali o dovolených v Chorvatsku, děti hrály karty, starší paní četla detektivku od Michaely Klevisové. Já jen koukala z okna a přemýšlela, jestli jsem opravdu tak špatná dcera, jak mi všichni tvrdí.

Když jsem dorazila do Krumlova, bylo tam nádherně. Ubytovala jsem se v malém penzionu u řeky a poprvé po letech jsem se ráno probudila bez budíku. Procházela jsem se po zámeckých zahradách, pila kávu na náměstí a večer seděla na lavičce u Vltavy. Byla jsem sama – a bylo to krásné.

Jenže telefon nezmlkl ani na chvíli. Nejprve Tomáš: „Hele, máma je úplně hotová. Prý jsi ji zradila. Fakt jsi musela jet?“

„Tomáši, vždyť ty jsi nikdy nic nemusel. Proč to vždycky padne na mě?“

„Já nevím… prostě jsi holka,“ odpověděl a mě bodlo u srdce.

Pak teta Jana: „Anetko, tvoje maminka je zoufalá. Co když se něco stane? Vždyť rodina je nejdůležitější.“

A nakonec babička: „Ty už mě nemáš ráda?“

Každý den jsem bojovala s pocitem viny. Ale zároveň jsem cítila něco nového – klid. Poprvé v životě jsem měla čas jen pro sebe. Četla jsem knížky, které mi ležely roky na poličce, malovala akvarely a povídala si s cizími lidmi v kavárně.

Jednoho večera jsem potkala paní Hanu, která seděla vedle mě na lavičce. Povídaly jsme si o životě a ona mi řekla: „Víš, Aneto, já taky celý život dělala všechno pro ostatní. A pak mi došlo, že když se člověk nepostará o sebe, nikdo jiný to za něj neudělá.“

Ta věta mi zůstala v hlavě ještě dlouho poté.

Po týdnu jsem se vrátila domů do Brna. Doma bylo ticho jako před bouří. Máma mě ani nepozdravila, táta jen kývl hlavou a Tomáš se schoval do pokoje.

Večer jsme seděli u stolu a máma začala: „Tak co? Už ses vyřádila? Teď bys nám mohla pomoct.“

„Mami… já potřebuju taky žít svůj život,“ řekla jsem tiše.

„Tohle je tvoje rodina! My jsme tě vychovali! Jak nám to můžeš udělat?“

„A kdo myslíš, že tu posledních pět let všechno táhl? Kdo platil účty? Kdo byl s babičkou v nemocnici? Já! Nikdy jste mi ani nepoděkovali!“ vybuchla jsem poprvé v životě.

Nastalo ticho. Máma se rozplakala a odešla do ložnice.

Táta se na mě podíval: „Možná jsme ti toho naložili moc… Ale my jsme prostě nevěděli jak jinak.“

Seděla jsem tam dlouho do noci a přemýšlela, jestli mám ustoupit a omluvit se za něco, co vlastně není špatné. Proč je v naší společnosti pořád normální, že žena musí obětovat všechno pro rodinu? Proč je špatné chtít chvíli žít jen pro sebe?

Možná nejsem dokonalá dcera. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju svůj vlastní život.

A co vy? Myslíte si, že bych se měla omluvit? Nebo mám právo být chvíli sobecká?