Jednou jsem navrhla dětem, ať navštíví babičku: Myslela jsem, že je neodmítne. Mýlila jsem se.

„Mami, proč nemůžeme jít k babičce?“ zeptala se mě Anička, když jsme stáli v předsíni a já zoufale hledala klíče od auta. V očích měla naději, kterou jsem jí nechtěla brát. „Protože babička má dneska něco důležitého,“ zalhala jsem a v duchu se proklínala. Pravda byla mnohem bolestivější.

Moje máma, paní Marie Novotná, byla vždycky žena zásadová. Když jsem byla malá, všechno muselo být podle pravidel – úkoly hotové, pokoj uklizený, žádné výmluvy. Vždycky jsem si myslela, že až budu mít vlastní děti, bude z ní ta typická česká babička: s bábovkou na stole a otevřenou náručí. Jenže realita byla jiná.

Když se mi narodila první dcera, Anička, máma přišla do porodnice s kyticí a krabicí zákusků. Usmívala se, ale v očích měla odstup. „Nebudu ti do toho mluvit,“ řekla tehdy. „Ale já už svoje děti vychovala.“ Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Myslela jsem si, že časem změkne.

Jenže pak přišel Matěj a nakonec malý Tomášek. S každým dalším dítětem byla máma odtažitější. Když jsem jí poprvé navrhla, jestli by nemohla děti občas pohlídat po škole, odmítla to s tím, že má své zájmy a že už je unavená. „Nejsem chůva,“ řekla mi jednou ostře do telefonu. „Mám svůj život.“

A tak jsem každý měsíc platila tisíce za družinu a hlídání. S manželem Petrem jsme to zvládali jen tak tak. On pracoval dlouho do večera a já se snažila skloubit práci účetní s péčí o tři děti. Někdy jsem měla pocit, že padám na ústa. Ale pořád jsem doufala, že jednou máma změní názor.

Pak přišel zlom. Bylo to krátce po narození Tomáška. Byla jsem vyčerpaná, nevyspalá a zoufalá. Petr měl služební cestu do Brna a já měla horečku. Děti byly protivné, doma nepořádek a já už nevěděla kudy kam. Zavolala jsem mámě s prosbou o pomoc.

„Mami, prosím tě, mohla bys přijít na pár hodin? Já už fakt nemůžu,“ brečela jsem do telefonu.

Chvíli bylo ticho. Pak řekla: „Nezlob se, ale já mám dneska schůzku s klubem seniorů. A vůbec… měla by sis to líp zorganizovat.“

Ten večer jsem seděla na podlaze v kuchyni a brečela do utěrky. Cítila jsem se opuštěná jako nikdy předtím.

Od té doby jsem přestala mámu o cokoli žádat. Dětem jsem říkala výmluvy – že babička je nemocná, že je zaneprázdněná… Jenže děti nejsou hloupé.

Jednou přišla Anička ze školy uplakaná. „Proč babička chodí s paní Novákovou na procházky a na nás nemá čas?“ ptala se mě.

Nevěděla jsem, co říct.

Petr byl na mámu naštvaný. „Tohle není normální,“ říkal mi večer v posteli. „Všichni naši známí mají babičky, co pomáhají. Jen tvoje máma dělá mrtvého brouka.“

Jenže já pořád doufala.

Až do minulého týdne.

Byl pátek odpoledne a já musela nečekaně zůstat v práci déle kvůli uzávěrce. Volala jsem mámě naposledy – opravdu naposledy – jestli by mohla děti vyzvednout ze školy a pohlídat je dvě hodiny.

„Ne,“ řekla bez zaváhání. „Mám domluvenou kosmetiku.“

„Mami, prosím tě…“

„Nechci o tom mluvit,“ přerušila mě.

Ten den jsem si uvědomila, že už nemám sílu bojovat.

Děti byly smutné a já jim nemohla nic vysvětlit. Večer jsme seděli u stolu a Anička se zeptala: „Mami, co jsme udělali špatně?“

Zlomilo mi to srdce.

Začala jsem přemýšlet nad tím, kde se stala chyba. Vždyť moje kamarádky mají babičky, které pečou buchty a chodí pro děti do školy. Proč já ne? Je to moje vina? Nebo je máma opravdu tak chladná?

O víkendu jsme šli na hřiště a potkali jsme sousedku paní Hanu s její maminkou. Ta si hrála s vnoučaty na písku a smála se na celé kolo. Anička se na mě podívala: „Proč naše babička nechce být s námi?“

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Večer mi Petr řekl: „Musíš to pustit z hlavy. Máš nás.“

Ale jak mám pustit vlastní mámu?

Dnes už vím, že některé věci nezměním. Moje máma si vybrala svůj život bez vnoučat a já musím chránit svoje děti před dalším odmítnutím.

Ale někdy v noci přemýšlím: Co když jednou budu stejná? Co když i já jednou zavřu dveře před svými dětmi?

Možná bych měla mámě odpustit… Ale jak odpustit něco, co pořád bolí?

Co byste udělali vy? Má smysl dál bojovat o vztah s někým, kdo vás opakovaně odmítá? Nebo je lepší chránit sebe i děti před dalším zklamáním?