„Je mi 30 a Moje Matka Řídí Všechno: Nemám Vlastní Život“

Jmenuji se Mia a je mi třicet let. Mysleli byste si, že už bych měla vlastní bydlení, stabilní práci, možná i rodinu. Místo toho žiji s matkou, Věrou, v malém bytě v Praze. Můj život se točí kolem jejích rozmarů a přání a já se nedokážu osvobodit.

Když jsem vyrůstala, moje matka byla vždy přehnaně ochranářská. Volala do školy, aby zjistila, jestli jsem dorazila v pořádku, sledovala mé přátelství a dokonce vybírala mé oblečení. Tehdy jsem si myslela, že je to jen její způsob, jak projevovat lásku. Ale jak jsem stárla, bylo jasné, že její kontrola je dusivá.

Vzpomínám si na jednu situaci na střední škole, kdy jsem chtěla jít na narozeninovou oslavu kamarádky. Věra trvala na tom, že mě tam odveze a vyzvedne. Dokonce několikrát volala rodičům kamarádky, aby se ujistila, že tam nebude alkohol ani kluci. Bylo to trapné, ale nevěděla jsem, jak se jí postavit.

Nyní, ve třiceti letech, se toho moc nezměnilo. Pracuji jako freelance grafická designérka, což znamená, že mohu pracovat z domova. To Věře naprosto vyhovuje, protože mě může celý den sledovat. Pokud mám termín a musím pracovat pozdě do noci, stěžuje si, že ji zanedbávám. Pokud chci jít na kávu s přáteli, vyžaduje vědět, s kým budu, kam jdeme a kdy se vrátím.

Minulý měsíc mě kamarádka Magdaléna pozvala na víkendový výlet do Krkonoš. Mělo to být relaxační odpočinutí od města a příležitost setkat se s dávnými přáteli. Když jsem o tom řekla Věře, udělala scénu. Obvinila mě z toho, že ji opouštím a řekla, že mi nemůže věřit, že budu sama v bezpečí. Nakonec jsem výlet zrušila.

Často přemýšlím, jestli by to bylo jiné, kdyby můj otec byl stále naživu. Zemřel, když mi bylo deset let a od té doby jsme to byly jen já a Věra. Možná se ke mně tak upíná, protože se bojí být sama. Nebo jsem jí dovolila mě tak dlouho ovládat, že nevím, jak se osvobodit.

Moji přátelé se mi snažili pomoci. Jakub, blízký přítel z vysoké školy, jednou navrhl, abych se odstěhovala a našla si vlastní bydlení. Dokonce mi nabídl pomoc při hledání bytů. Ale když jsem to zmínila před Věrou, plakala celé dny a říkala, že ji opouštím ve stáří. Pocit viny byl příliš silný na to, abych odešla.

Štěpán, další přítel, doporučil terapii. Řekl, že by mi mohla pomoci nastavit hranice a naučit se být asertivní. Navštívila jsem několik sezení, ale Věra to zjistila a obvinila mě z plýtvání penězi na nesmysly. Řekla, že pokud mám problémy, měla bych mluvit s ní místo s cizím člověkem.

Nejhorší na tom je, že hluboko uvnitř vím, že je to částečně moje chyba. Dovolila jsem jí mě tak dlouho ovládat, že jsem ztratila smysl pro sebe sama. Bojím se konfrontace a děsím se toho, že jí ublížím. Ale ve snaze ji chránit jsem obětovala své vlastní štěstí.

Sním o tom mít vlastní byt, vyzdobit si ho podle svého a zvát přátele bez nutnosti žádat o povolení. Představuji si chodit na rande bez nutnosti lhát o tom, kam jdu nebo s kým jsem. Ale pokaždé, když pomyslím na ten krok vpřed, strach a pocit viny mě drží zpátky.

Takže tady jsem, třicetiletá žena žijící jako teenager pod střechou své matky. Můj život je sérií kompromisů a obětí, všechno kvůli tomu, aby byla Věra šťastná. A i když ji miluji nade vše, nemohu si pomoct a přemýšlím, jestli někdy budu mít vlastní život.