I já se počítám: Příběh ženy, která vystoupila ze stínu

„Mami, kde mám čistý tričko?“ ozvalo se z chodby, sotva jsem otevřela oči. Ještě jsem ani nestihla vstát z postele a už na mě dopadla tíha dalšího dne. V kuchyni už cvakaly hrnky – manžel Petr si vařil kávu, aniž by se na mě podíval. „Jano, nezapomeň dneska vyzvednout balík na poště,“ připomněl mi mezi dveřmi, zatímco si zapínal sako. „A prosím tě, zkontroluj Filipovi úkoly, včera to zase odbyl.“

Seděla jsem na kraji postele a cítila, jak se mi v hrudi rozlévá známý pocit prázdna. Všichni něco potřebují. Všichni mají očekávání. Ale kdo se ptá, co potřebuji já? Kdy naposledy se někdo zajímal, jak se mám? V koupelně jsem se na sebe podívala do zrcadla. Kruhy pod očima, unavený pohled. Kde je ta Jana, která kdysi snila o tom, že bude malovat obrazy a cestovat po světě?

„Mami, rychle! Autobus mi ujede!“ křičel Filip z předsíně. Automaticky jsem popadla jeho batoh a běžela za ním. Po cestě do školy jsem poslouchala jeho stížnosti na učitele a spolužáky. Přikyvovala jsem, ale myšlenkami byla jinde. Když jsem se vracela domů, zastavila jsem se u výlohy starého papírnictví. Uvnitř visely nádherné akvarely. Najednou mě bodlo u srdce – vždyť já už roky nedržela štětec v ruce.

Doma mě čekal nekonečný seznam povinností: prádlo, nákup, vaření, úklid. Telefonát od tchyně: „Janičko, mohla bys mi dneska dojít pro léky? A taky bych potřebovala pomoct s okny.“ Samozřejmě. Vždyť já tu přece jsem od toho, abych všem pomáhala.

Večer u večeře Petr ani nezvedl oči od mobilu. „Co jsi dneska dělala?“ zeptal se bez zájmu. „Nic zvláštního,“ odpověděla jsem tiše. Nikdo si nevšiml mého smutku. Nikdo neviděl slzy, které mi stékaly po tváři ve sprše.

Jednoho rána jsem už prostě nemohla dál. Seděla jsem v kuchyni s hrnkem studené kávy a dívala se z okna na šedivou ulici. Najednou mi hlavou probleskla myšlenka: Co kdybych prostě odešla? Co kdybych jednou řekla ne? Co by se stalo?

Ten den jsem místo nákupu zamířila do výtvarných potřeb. Koupila jsem si blok papíru a sadu akvarelových barev. Doma jsem je schovala do šuplíku v ložnici – jako malé tajemství jen pro sebe.

Začala jsem malovat v noci, když všichni spali. Nejprve nesměle – pár tahů štětcem, rozmazané barvy. Ale s každým obrazem jsem cítila, jak se mi vrací dech. Jakoby se ve mně znovu rozsvítilo světlo.

Jednou mě Petr přistihl uprostřed noci v kuchyni s paletou v ruce. „Co to děláš?“ zeptal se překvapeně. „Maluju,“ odpověděla jsem pevněji, než bych čekala sama od sebe.

„A proč?“

„Protože chci. Protože to potřebuju.“

Zamračil se a odešel zpátky do ložnice beze slova.

Další dny byly těžké. Petr byl podrážděný, Filip si stěžoval, že nemá vyprané dresy na trénink. Tchyně mi vyčetla, že už nejsem tak ochotná jako dřív. Ale já jsem poprvé v životě začala říkat ne.

„Jano, proč jsi taková?“ ptala se mě máma při nedělním obědě.

„Protože už nechci být jen služka pro všechny,“ vyhrkla jsem a rozplakala se.

Nastalo ticho. Nikdo nevěděl, co říct.

Začala jsem chodit na kurz malování do místního kulturního domu. Poprvé po letech jsem měla pocit, že někam patřím – mezi lidi, kteří mě chápou a podporují.

Jednoho dne mi nabídli možnost vystavit své obrazy na malé výstavě v knihovně. Byla jsem nervózní jako nikdy v životě – co když se to nikomu nebude líbit? Co když mě rodina zesměšní?

Petr na výstavu nepřišel. Filip taky ne. Ale přišly moje nové kamarádky z kurzu a pár sousedek. A přišla i moje máma – tiše si prohlížela obrazy a pak mě objala.

„Jsem na tebe pyšná,“ zašeptala.

Ten večer jsem seděla sama v kuchyni a poprvé za dlouhou dobu cítila klid. Možná mě doma nikdy úplně nepochopí. Možná budu muset ještě dlouho bojovat o svůj prostor a hlas. Ale už vím, že i já se počítám.

Někdy si říkám: Proč nám ženám tak dlouho trvá uvěřit, že máme právo na vlastní sny? Kolik z nás ještě čeká na ten první krok?