„Evelína Rozhodla, že Její Nejstarší Vnuk Zdědí Dům“: Ale Mladší Vnuk Se Cítí Opomenutý. Dcera Je Naštvaná na Matku

Evelína seděla ve svém útulném obývacím pokoji a popíjela šálek heřmánkového čaje, její mysl byla plná myšlenek. Vždy měla blízko ke svému nejstaršímu vnukovi, Michalovi. Byl to bystrý mladík, který momentálně studoval inženýrství na prestižní univerzitě mimo město. Evelína se rozhodla, že dům po ní zdědí Michal, jakmile absolvuje. Věřila, že mu to poskytne pevný start do života, místo, které bude moci nazývat svým domovem, když začne svou kariéru.

Evelína o svém rozhodnutí diskutovala s dcerou Lindou a zetěm Tomášem při večeři jednoho večera. Očekávala nějaký odpor, ale nebyla připravena na bouři, která následovala.

„Mami, jak jsi mohla?“ Lindin hlas byl směsicí šoku a hněvu. „A co Jakub? On je taky tvůj vnuk!“

Evelína se snažila vysvětlit své důvody. „Lindo, Michal je starší a bude potřebovat místo k bydlení, jakmile začne pracovat. Jakub je ještě na střední škole; má čas.“

Ale Linda nebyla přesvědčená. „Hraješ si na oblíbence, mami. To není fér vůči Jakubovi.“

Tomáš zůstal zticha, jeho tvář byla maskou nepohodlí. Zřídka se zapojoval do rodinných sporů a raději zůstával stranou.

Rozhovor skončil na hořkou notu, když Linda vyběhla z domu a nechala Evelínu cítit se více rozpolcenou než kdy jindy.

Dny se změnily v týdny a napětí mezi Evelínou a Lindou jen rostlo. Linda přestala tak často navštěvovat a když už přišla, atmosféra byla hustá nevyřčenými slovy. Evelína postrádala snadné rozhovory, které kdysi vedly, smích, který kdysi naplňoval její domov.

Michal, netušící o rodinném dramatu, které se odehrávalo doma, pravidelně volal Evelíně. Byl nadšený ze svých studií a často sdílel své plány do budoucna. Evelína nacházela útěchu v těchto rozhovorech, ale také jí připomínaly rozkol mezi ní a Lindou.

Jedno odpoledne se Evelína rozhodla navštívit Lindin dům a pokusit se věci napravit. Zaklepala na dveře, její srdce bušilo v hrudi. Linda otevřela dveře s chladným výrazem.

„Mami, co tady děláš?“ zeptala se.

„Přišla jsem si promluvit,“ odpověděla Evelína tiše. „Můžeme si sednout?“

Linda váhala, ale nakonec ustoupila stranou a pustila matku dovnitř. Sedly si do obývacího pokoje, ticho mezi nimi bylo těžké.

„Lindo, nikdy jsem nechtěla ublížit tobě ani Jakubovi,“ začala Evelína. „Jen jsem chtěla pomoci Michalovi získat dobrý start do života.“

Lindiny oči se zalily slzami. „Mami, nejde jen o ten dům. Jde o to, že mám pocit, že Jakub pro tebe není tak důležitý.“

Evelína natáhla ruku, aby vzala Lindinu ruku, ale Linda ji odtáhla. „Miluji oba své vnuky stejně,“ řekla Evelína třesoucím se hlasem. „Jen jsem si myslela, že tohle je nejlepší způsob, jak pomoci Michalovi.“

Linda zavrtěla hlavou. „Ty to nechápeš, mami. Vytvořila jsi mezi mými syny propast. Jakub se cítí opomenutý a zraněný.“

Evelína pocítila bodnutí viny. Byla tak zaměřená na pomoc Michalovi, že nezvážila, jak její rozhodnutí ovlivní Jakuba.

„Nevím, jak to napravit,“ přiznala Evelína.

Linda vstala a otřela si slzy. „Možná to ani nejde,“ řekla tiše. „Možná jsou některé věci příliš rozbité na to, aby se daly opravit.“

Evelína opustila Lindin dům s pocitem ještě větší ztracenosti než kdy předtím. Doufala v usmíření, ale našla jen další bolest.

Jak měsíce plynuly, vzdálenost mezi Evelínou a Lindou zůstala. Michal absolvoval a nastěhoval se do domu podle plánu, ale radost z jeho úspěchu byla zastíněna rodinným rozkolem.

Evelína často seděla sama ve svém obývacím pokoji a dívala se na staré rodinné fotografie a přemýšlela, jestli udělala správné rozhodnutí. Dům se zdál prázdnější než kdy jindy, plný vzpomínek na šťastnější časy, které nyní vypadaly tak vzdálené.