„Dvakrát ročně posílám svému nejstaršímu vnukovi peníze“: Ale nikdy od něj neslyším zpět

Dvakrát ročně posílám svému nejstaršímu vnukovi, Jakubovi, nějaké peníze. Jakub je vysokoškolák a vím, jak těžké mohou být finance, když se snažíte zvládnout školné, knihy a životní náklady. Stejnou částku posílám i jeho dvěma mladším sestrám, Aničce a Terezce. Ty jsou ještě na střední škole, ale vždy jsou tak vděčné a nadšené, když dostanou můj dar.

Anička a Terezka mi nikdy nezapomenou zavolat hned, jakmile dostanou peníze. Děkují mi ze srdce, sdílejí své nadšení z dárku a vyprávějí mi o tom, co si koupily nebo plánují koupit. Anička obvykle utrácí své peníze za výtvarné potřeby; je to opravdu nadějná umělkyně. Terezka často kupuje knihy nebo šetří na něco speciálního, co už dlouho sleduje. Jejich hovory mě zahřívají u srdce a dávají mi pocit spojení s jejich životy, i když žijeme daleko od sebe.

Ale od Jakuba nepřijde žádný hovor, žádný dopis, žádná zpráva. Ani textová zpráva. Je to, jako by můj gesto zůstalo bez povšimnutí nebo neoceněné. Nemohu si pomoci a cítím zklamání pokaždé, když na to pomyslím. Pamatuji si, když byl Jakub mladší; bývali jsme si tak blízcí. Trávili jsme spolu hodiny hraním deskových her nebo jen povídáním o životě. Vždy byl tak ohleduplný a pozorný.

Chápu, že vysokoškolský život je rušný a stresující. Pamatuji si své vlastní dny jako studentka, kdy jsem musela zvládat hodiny, brigády a společenské aktivity. Ale jednoduché „děkuji“ nezabere moc času ani úsilí. Přemýšlím, jestli jsem udělala něco špatně nebo jestli je prostě příliš ponořený do svého vlastního světa, aby si vzpomněl na svou starou babičku.

Pokoušela jsem se s ním několikrát spojit. Poslala jsem mu zprávy s dotazy, jak se má, jak mu jdou hodiny a jestli něco nepotřebuje. Někdy odpoví krátkou zprávou, ale častěji nepřijde žádná odpověď. Je to, jako by kolem sebe postavil zeď a uzavřel se před všemi, kteří o něj pečují.

Mluvila jsem o tom se svou dcerou, Jakubovou matkou. Ujistila mě, že Jakub je jen zaneprázdněný a že si mé pomoci váží více, než vím. Řekla, že je pod velkým tlakem kvůli studiu a že není moc dobrý v vyjadřování svých pocitů. I když chápu její pohled na věc, neulehčuje mi to ticho.

Nechci přestat posílat mu peníze, protože vím, že je potřebuje. Ale pokaždé, když to udělám, nemohu si pomoci a cítím se trochu více sklíčená kvůli nedostatku uznání. Nejde o peníze; jde o spojení a jednoduchý akt vděčnosti, který zdá se chybí.

Doufám, že jednoho dne Jakub pochopí, jak moc pro mě znamená slyšet od něj. Možná se ohlédne zpět a uvědomí si, že ty malé gesta vděčnosti mohou udělat velký rozdíl v něčím životě. Do té doby budu dál posílat peníze a doufat ve změnu.

Mezitím budu cenit hovory od Aničky a Terezky. Jejich vděčnost a nadšení mi připomínají, že mé úsilí není marné a že stále pozitivně ovlivňuji jejich životy.