Co si rodina pomyslí, když na vlastní narozeniny uteču? – Vzpoura české učitelky proti rodinným očekáváním

„To snad nemyslíš vážně, Jano! Na vlastní padesátiny odjedeš pryč? Co na to řekne rodina?“ Tchyně stála uprostřed kuchyně, ruce v bok, a její hlas rezonoval celým bytem. Snažila jsem se jí vyhnout pohledem, ale její oči mě propalovaly. V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Nejen z kuchyně, ale z celého toho života, kde jsem byla vždycky ta, co vaří, peče, organizuje a stará se o všechny ostatní.

„Mami, prosím tě, nech Janu být. Je to její den,“ ozval se Petr, můj muž, ale jeho hlas zněl spíš unaveně než rozhodně. Věděla jsem, že se nechce hádat, že by nejradši všechno zametl pod koberec. Ale já už nemohla dál. Už mě nebavilo být ta hodná holka, která nikdy neodmlouvá a vždycky všechno zařídí.

Sedla jsem si ke stolu a chvíli mlčela. V hlavě mi běžely všechny ty roky, kdy jsem na své narozeniny stála u plotny, pekla dorty, smažila řízky, připravovala chlebíčky a večer padla únavou do postele, zatímco ostatní si užívali oslavu. Nikdy mě nenapadlo, že bych to mohla udělat jinak. Až letos. Letos jsem si koupila jízdenku na vlak do Karlových Varů. Sama pro sebe. Bez rodiny, bez povinností. Jen já, knížka a ticho.

„Jano, vždyť to je tradice! Každý rok se tady všichni sejdeme, ty připravíš slavnostní oběd, a pak si společně připijeme. To chceš všechno zahodit?“ Tchyně se tvářila, jako bych jí právě oznámila, že prodávám rodinný dům.

„Nezahazuju nic. Jen letos to chci jinak. Potřebuju to. Už nejsem ta mladá holka, co všechno zvládne a nikdy si nestěžuje. Chci si odpočinout. Aspoň jednou,“ řekla jsem tiše, ale pevně. Srdce mi bušilo až v krku.

Petr se na mě podíval a v očích měl směs pochopení a strachu. Věděl, že když se tchyně rozjede, je těžké ji zastavit. „Mami, nech to být. Jana má pravdu. Je to její den.“

Tchyně si odfrkla a odešla do obýváku. Zůstala jsem s Petrem sama. „Nebojíš se, že se na tebe všichni naštvou?“ zeptal se tiše.

„Možná jo. Ale víš co? Já už se bojím spíš toho, že se jednoho dne probudím a zjistím, že jsem celý život žila pro ostatní a nikdy ne pro sebe.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. V hlavě mi běžely všechny možné scénáře. Co když se na mě děti naštvou? Co když mi tchyně už nikdy neodpustí? Co když budu litovat? Ale zároveň jsem cítila zvláštní klid. Poprvé v životě jsem si dovolila myslet na sebe.

Den před odjezdem jsem balila kufr. Dcera Anička přišla do ložnice a sedla si ke mně na postel. „Mami, fakt pojedeš sama?“ zeptala se opatrně.

„Ano, Aničko. Potřebuju to. Ale příští týden si uděláme oslavu spolu, slibuju.“

Přikývla a objala mě. „Jsem na tebe pyšná. Taky bych to jednou chtěla umět.“

V tu chvíli jsem pochopila, že to nedělám jen pro sebe. Dělám to i pro ni. Aby věděla, že žena má právo říct dost. Že nemusí být pořád jen služka a pečovatelka.

Ráno jsem vyšla z domu s kufrem v ruce. Tchyně stála u dveří a ani se na mě nepodívala. Petr mě políbil na tvář a popřál mi šťastnou cestu. V očích měl obavy, ale i respekt.

Ve vlaku jsem seděla u okna a dívala se na ubíhající krajinu. Hlavou mi běžely vzpomínky na všechny ty roky, kdy jsem se snažila být dokonalá manželka, matka, snacha. Kolikrát jsem potlačila vlastní potřeby, jen abych nikoho nezklamala? Kolikrát jsem polkla slzy a usmála se, i když jsem byla na dně?

V Karlových Varech jsem si koupila kávu a šla se projít po kolonádě. Poprvé po letech jsem cítila lehkost. Nikdo po mně nic nechtěl, nikdo mě nevolal, nikdo mě nekritizoval. Jen já a moje myšlenky.

Večer jsem si sedla do kavárny a napsala pohled domů. „Děkuju, že jste mě nechali jít. Potřebovala jsem to. Mám vás ráda. Jana.“

Když jsem se po dvou dnech vrátila domů, čekala mě tichá domácnost. Tchyně se mnou nemluvila, Petr byl trochu rozpačitý, ale Anička mě objala a šeptla: „Jsem ráda, že ses vrátila.“

Postupně se situace uklidnila. Tchyně sice ještě dlouho brblala, že „za jejích časů by si tohle žádná žena nedovolila“, ale já už se nenechala zviklat. Naučila jsem se říkat ne. Naučila jsem se, že mám právo na vlastní život.

Někdy si říkám: Kolik žen v Česku žije pořád jen pro druhé? Kolik z nás se bojí říct si o trochu prostoru pro sebe? A co by se stalo, kdybychom to zkusily změnit?