„Cítím vinu vůči své snaše a synovi. Chci požádat o odpuštění, ale nevím jak“: říká tchyně

Jako matka vždy chcete pro své děti to nejlepší. Sníte o jejich budoucnosti, štěstí a ano, i o jejich rodinách. Nejsem jiná. Jmenuji se Lenka a jsem matkou úžasného syna jménem Michal. Oženil se s milou ženou jménem Jana a byla jsem nadšená, když se vzali. Ale moje radost se brzy změnila v posedlost a teď jsem odcizená od lidí, které miluji nejvíce.

Od chvíle, kdy se Michal a Jana vzali, nemohla jsem přestat myslet na vnoučata. Představovala jsem si malé nožičky běhající po domě, zvuk smíchu naplňující místnosti a radost z držení miminka v náručí. Chtěla jsem být babičkou tak moc, že mě to pohltilo. Každý rozhovor s Michalem a Janou se nějakým způsobem změnil v diskusi o tom, kdy začnou mít rodinu.

Zpočátku to brali s humorem a říkali, že ještě nejsou připraveni. Ale jak měsíce přecházely v roky, moje trpělivost se vytrácela. Začala jsem na ně tlačit víc a víc. Naznačovala jsem to při rodinných večeřích, komentovala, jak lidé jejich věku už mají děti, a dokonce jsem kupovala dětské oblečení jako „dárky“, abych jim připomněla, o co přicházejí.

Jana, jako laskavá osoba, kterou je, se mi snažila vysvětlit, že na děti ještě nejsou připraveni. Chtěli se soustředit na kariéru a užívat si čas spolu jako pár. Ale já neposlouchala. Byla jsem tak zaslepená svou touhou po vnoučatech, že jsem neviděla, jak mé jednání na ně působí.

Jednoho dne došlo k vyhrocení situace. Měli jsme rodinné setkání u mě doma a opět jsem nadhodila téma vnoučat. Tentokrát však Jana nedokázala skrýt svou frustraci. Řekla mi, že můj neustálý tlak ji činí nedostatečnou a stresovanou. Řekla, že moje posedlost mít vnoučata zatěžuje jejich manželství.

Michal se snažil zprostředkovat, ale já byla příliš tvrdohlavá na to, abych viděla rozum. Obvinila jsem Janu z toho, že je sobecká a nechápe, jak důležité je pro mě mít vnoučata. Hádka eskalovala a než jsem se nadála, Michal a Jana opustili můj dům v hněvu.

To bylo před šesti měsíci. Od té doby jsem je neviděla ani s nimi nemluvila. Zkoušela jsem volat a psát zprávy, ale neodpovídají. Dokonce jsem šla k nim domů, ale neotevřeli mi dveře. Ticho je ohlušující a vina je zdrcující.

Uvědomuji si teď, že mé jednání bylo sobecké a zraňující. Byla jsem tak zaměřená na to, co chci já, že jsem nebrala v úvahu jejich pocity nebo jejich právo rozhodovat se sami. Odcizila jsem je svými požadavky a teď za to platím.

Chci požádat o odpuštění, ale nevím jak. Jak se omluvit za něco tak hluboce zraňujícího? Jak napravit vztah, který jste sami rozbili? Strach z odmítnutí mě paralyzuje, ale myšlenka na to, že už nikdy neuvidím svého syna a snachu, je nesnesitelná.

Hledala jsem radu u přátel a dokonce i u terapeuta, ale nic nezmírňuje bolest nebo neposkytuje jasnou cestu k usmíření. Blíží se svátky a myšlenka na to strávit je sama mě naplňuje hrůzou.

Doufám, že jednoho dne Michal a Jana najdou ve svých srdcích odpuštění pro mě. Do té doby mohu jen čekat a doufat, že čas zahojí rány, které jsem způsobila.