Byla jsem krutá, nebo jsem jen chránila svůj domov?

„Tohle sem rozhodně nepatří!“ ozvalo se z obýváku, sotva jsem otevřela dveře. V ruce jsem držela krabici s novými hrníčky, které jsme s Honzou vybrali v Ikee. Byla jsem unavená, ale šťastná – konečně jsme měli vlastní byt na Žižkově, kde jsme mohli začít nový život. Jenže místo radosti mě přivítal hlas mé tchyně, paní Novotné, která stála uprostřed pokoje a držela v ruce naši novou lampu.

„Mami, co tu děláš?“ zeptal se Honza překvapeně. Věděla jsem, že má klíče – dali jsme jí je pro případ nouze, ale nikdy by mě nenapadlo, že přijde bez ohlášení, když nejsme doma.

„Přišla jsem vám pomoct. Tenhle byt potřebuje ženskou ruku,“ odpověděla a začala lampu rozebírat. „Tohle světlo je studené, vůbec se sem nehodí. A ty závěsy? Kdo to vybíral?“

Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. Těšila jsem se, až si s Honzou všechno zařídíme podle sebe, ale teď mi někdo cizí přerovnával věci a kritizoval každý náš výběr. Honza se snažil situaci zlehčit: „Mami, nech to být, my si to zařídíme.“

Ale paní Novotná byla neoblomná. „Já vím nejlíp, co je pro vás dobré. Když jsem byla mladá, taky jsem všechno dělala sama. Ale vy jste ještě mladí a potřebujete pomoct.“

Zatnula jsem zuby a šla do kuchyně. Tam mě čekalo další překvapení – moje oblíbené hrníčky po babičce byly pryč. Místo nich stály na polici nové, obyčejné bílé hrnky.

„Kde jsou ty staré hrníčky?“ zeptala jsem se tiše.

Tchyně pokrčila rameny: „Byly ošklivé a popraskané. Vyhodila jsem je. Tyhle jsou lepší.“

V tu chvíli mi vyhrkly slzy do očí. Ty hrníčky byly poslední památka na moji babičku, která mě vychovala po smrti rodičů. Honza si toho všiml a vzal mě za ruku.

„Mami, to jsi přehnala,“ řekl ostřeji než obvykle.

Ale paní Novotná jen mávla rukou: „Nebreč, Jitko. Všechno staré musí pryč. Za chvíli vám přivezu nový koberec, ten váš je hrozný.“

Celý večer jsem mlčela. Honza se snažil uklidnit situaci, ale já měla pocit, že mi někdo ukradl domov ještě dřív, než jsem ho stihla vytvořit.

Druhý den ráno jsem našla v kuchyni další změny – moje koření bylo přerovnané podle abecedy, lednice plná jídla, které nejíme. V ložnici visely nové záclony s růžovými květy.

Když se paní Novotná vrátila s kobercem a začala ho rozbalovat uprostřed obýváku, už jsem to nevydržela.

„Prosím vás, odejděte,“ řekla jsem tiše, ale pevně.

Zarazila se a podívala se na mě jako na cizího člověka. „Cože?“

„Chci být ve svém bytě sama s Honzou. Chci si ho zařídit podle sebe. Prosím vás, vraťte nám klíče.“

Honza stál vedle mě a mlčel. Viděla jsem na něm, jak je rozpolcený – miluje svou mámu, ale zároveň ví, že mám pravdu.

Tchyně se rozplakala: „Taková nevděčnost! Já vám chtěla jen pomoct! Vždyť já vás mám ráda!“

Cítila jsem se hrozně. Věděla jsem, že ji tím zraňuji, ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně jsem si stála za svým.

Když odešla a zabouchla za sebou dveře, sedli jsme si s Honzou na gauč a mlčeli. On mě objal a já brečela do jeho ramene.

Od té doby je mezi námi napětí. Tchyně mi nevolá a když přijde na návštěvu, je chladná a odměřená. Honza je smutný a já mám pocit viny – udělala jsem správnou věc? Nebo jsem měla být trpělivější?

Někdy si říkám: Je možné chránit svůj domov a zároveň neztratit rodinu? Nebo musíme vždycky něco obětovat? Co byste udělali vy na mém místě?