Bratr mého manžela a jeho žena jsou bezcitní: Vystěhovali mou tchyni do holé kůlny a nastěhovali se do jejího domu

Když jsem se vdala za Tomáše, věděla jsem, že jeho rodina je komplikovaná, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že to zajde až tak daleko. Tomášův bratr, Jan, a jeho žena, Lenka, byli vždy trochu sobečtí, ale jejich poslední činy nás všechny šokovaly.

Všechno začalo, když Tomášova matka, Marie, začala mít zdravotní problémy. Vždy byla silná a nezávislá žena, ale věk a nemoc ji začaly dohánět. Potřebovala více pomoci v domácnosti a s každodenními činnostmi. Tomáš a já jsme dělali, co jsme mohli, ale oba jsme pracovali na plný úvazek a měli dvě malé děti na starost.

Jan a Lenka byli v jiné situaci. Jan nedávno přišel o práci a Lenka byla doma s jejich jedním dítětem. Měli více času a bydleli blíže k Marii. Mysleli jsme si, že se o ni postarají, ale mýlili jsme se.

Jedno chladné říjnové večero dostal Tomáš zoufalý telefonát od své matky. Plakala a sotva mohla mluvit. Spěchali jsme k jejímu domu a našli ji sedící na verandě s několika taškami svých věcí. Jan a Lenka ji vystěhovali z jejího vlastního domu.

Tvrdili, že Marie se už o sebe nemůže postarat a že je nejlepší, aby se přestěhovala do staré kůlny na zahradě. Kůlna byla neizolovaná, nevytápěná a sotva zařízená. Nebylo to místo pro starší ženu, zvláště když se blížila zima.

Tomáš a já jsme byli rozzuření. Konfrontovali jsme Jana a Lenku a požadovali vysvětlení. Tvrdili, že dům potřebují více než Marie, protože mají dítě na starost a žádný příjem. Trvali na tom, že Marie bude v kůlně v pořádku a že je to jen dočasné řešení, dokud nenajdou lepší.

Nemohli jsme uvěřit jejich drzosti. Marie celý život tvrdě pracovala, aby zajistila svou rodinu, a teď s ní bylo zacházeno jako s přítěží. Okamžitě jsme vzali Marii k nám domů, kde mohla zůstat, dokud nenajdeme lepší řešení.

Během následujících týdnů jsme se snažili s Janem a Lenkou rozumně promluvit. Nabídli jsme jim pomoc při hledání práce nebo vhodnějšího bydlení, ale odmítli jakoukoli pomoc. Byli odhodláni zůstat v Mariině domě a tvrdili, že na to mají jako rodinní příslušníci právo.

Jak týdny přecházely v měsíce, bylo jasné, že Jan a Lenka nemají v úmyslu opustit Mariin dům. Pohodlně se usadili a nedělali žádné úsilí najít alternativní bydlení nebo zaměstnání. Mezitím Marie žila s námi v našem malém bytě a cítila se jako přítěž navzdory našim ujištěním.

Situace si vybrala svou daň na naší rodině. Tomáš byl neustále ve stresu a naštvaný a naše děti byly zmatené napětím. Snažili jsme se udržet nějakou podobu normálnosti, ale bylo to těžké s probíhajícím dramatem.

Nakonec jsme se rozhodli přerušit veškerý kontakt s Janem a Lenkou. Bylo jasné, že nemají ohled na nikoho jiného než na sebe a jejich činy způsobily nenapravitelné škody na naší rodině. Soustředili jsme se na péči o Marii a poskytování lásky a podpory, kterou si zasloužila.

Jan a Lenka nadále žijí v Mariině domě bez jakékoliv lítosti nad svými činy. Stále věří, že neudělali nic špatného a že jejich činy byly oprávněné. Je srdcervoucí vidět, jak chamtivost a sobectví mohou roztrhat rodinu.

Nakonec nebylo žádné šťastné řešení. Marie se nikdy nevrátila do svého domova a náš vztah s Janem a Lenkou zůstává rozbitý. Je to bolestná připomínka toho, že někdy i rodina může být bezcitná.