Zůstala jsem bez vnučky: Stačilo pár sušenek a všechno se změnilo

„Tohle už není normální, mami! Nemůžeš jí pořád dávat jen suchý chleba a jablka! Děti dneska potřebují něco víc!“ křičela na mě dcera Lenka, zatímco její manžel Petr už netrpělivě balil malou Aničku do bundy. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Vždyť jsem Aničku nikdy nenechala hladovět! Jen jsem jí místo sušenek dala domácí koláč a místo limonády vodu s citronem. Co je na tom špatného?

„Mami, vždyť jsi jí ani nekoupila žádné dobroty! Vždycky, když přijde domů, říká, že u tebe dostane jen suchary a ovoce. Ostatní děti mají čokoládu, ty jí dáváš jen mrkev!“ pokračovala Lenka. Petr se na mě díval s takovým pohrdáním, že jsem se málem propadla hanbou. „A ještě jí dáváš staré ponožky po Honzovi! Máme dost peněz, nemusíš šetřit na každé koruně!“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet taky. Ale místo toho jsem jen tiše řekla: „Já myslela, že jí dávám to nejlepší…“

Všechno to začalo před měsícem, když mi Lenka přivezla Aničku na prázdniny. Byla jsem nadšená – konečně budu mít čas jen pro ni. Upekla jsem její oblíbený makovec, připravila domácí malinovou šťávu a vymyslela výlet do lesa na borůvky. Jenže Anička byla jiná než dřív. Pořád koukala do mobilu a stěžovala si, že nemá Wi-Fi. Když jsem jí nabídla koláč, řekla: „To není Kinder Bueno.“

Snažila jsem se jí vysvětlit, že sladkosti nejsou zdravé a že doma jsme taky neměli každý den čokoládu. Ale ona jen protočila oči a odešla do pokoje. Večer jsem slyšela, jak si volá s kamarádkou: „U babičky je to hrozný. Nemá ani Nutellu.“

Další den jsem šla do obchodu a koupila jí aspoň sušenky a jednu čokoládu. Ale když jsem přišla domů, Anička už byla uražená kvůli něčemu jinému – prý nemám Netflix. Cítila jsem se jako cizinec ve vlastním domě.

Když si pro ni přijeli Lenka s Petrem, čekala jsem pochvalu za to, jak jsem se snažila. Místo toho přišla ta hádka. Petr mi vyčetl, že Anička je u mě nešťastná a že prý šetřím i na jejím jídle. „Kdybys jí aspoň dala kapesné! Všichni prarodiče dneska dávají vnoučatům peníze na zmrzlinu nebo do kina!“

Jenže já mám důchod sotva dvanáct tisíc měsíčně. Po zaplacení elektřiny a léků mi zbyde sotva na chleba a mléko. Vždycky jsem si myslela, že láska je víc než peníze. Že když upeču koláč a vezmu vnučku do lesa, bude šťastná. Ale teď mám pocit, že jsem selhala.

Po jejich odjezdu jsem seděla v kuchyni a dívala se na prázdný hrnek od čaje. Všude ticho, jen hodiny tikaly na stěně. Přemýšlela jsem o svém dětství – jak jsme s bratrem běhali po poli, jedli jablka rovnou ze stromu a byli šťastní i bez sladkostí z obchodu. Moje máma nikdy neměla peníze na dárky, ale vždycky nás objala a pohladila po vlasech.

Teď mám pocit, že dnešní děti už tohle neocení. Že všechno musí být drahé a značkové, jinak to nemá cenu. A já? Jsem stará škola. Neumím kupovat lásku penězi.

Za pár dní mi Lenka napsala zprávu: „Mami, Anička k tobě teď nějakou dobu nepůjde. Potřebuje si odpočinout.“ Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Celé dny jsem chodila po domě a hledala její zapomenutou panenku nebo gumičku do vlasů. Chyběla mi její smích i její trucování.

Jednou večer mi zavolal syn Honza: „Mami, co se stalo? Lenka říkala, že jsi prý Aničce nedala najíst.“ Rozplakala jsem se do telefonu: „Honzo, já nevím… Snažila jsem se…“

Honza mě uklidňoval: „Neboj se, mami. Ty jsi nás taky nikdy nerozmazlovala sladkostma a byli jsme spokojení.“ Ale já věděla své – svět se změnil a já už mu nerozumím.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem kdy dělala. Možná jsem opravdu měla dát Aničce víc peněz na dobroty. Možná jsem měla koupit Nutellu místo domácí marmelády. Ale kde je ta hranice? Kdy už nejde o lásku, ale jen o to, kdo dá víc?

Teď sedím u okna a koukám na zahradu, kde jsme s Aničkou sbíraly jahody. Přemýšlím: Je chyba ve mně? Nebo už dnešní děti neumí být šťastné bez drahých věcí? Co byste udělali vy na mém místě?