Vánoční zázrak v Brně: Když se život rozhodl bojovat

„Jano, musíte tlačit! Je to teď nebo nikdy!“ křičela na mě porodní asistentka paní Dvořáková, zatímco já se zoufale snažila popadnout dech. Pot mi stékal po čele a v hlavě mi hučelo. Byl Štědrý den, venku sněžilo a já si představovala, jak budeme večer rozbalovat dárky pod stromečkem. Místo toho jsem ležela na porodním sále Fakultní nemocnice Brno a bojovala o život svého dítěte.

„Nejde to… už nemůžu…“ zašeptala jsem, když mě další vlna bolesti srazila zpátky na lůžko.

„Musíte! Slyšíte? Ještě jednou!“ ozval se hlas mého manžela Petra, který mi svíral ruku tak silně, až jsem měla pocit, že mi ji rozdrtí. V jeho očích jsem viděla strach, jaký jsem u něj nikdy předtím neviděla.

A pak přišel ten okamžik. Syn vyklouzl na svět. Ale bylo ticho. Žádný pláč. Žádný nádech. Jen ticho, které mě bodalo do srdce jako nůž.

„Proč nepláče? Co se děje?“ vykřikla jsem zoufale.

Lékařka Nováková už držela mého syna v náručí a rychle ho předávala týmu novorozenecké JIP. „Nemá tep! Okamžitě resuscitace!“ zavelela.

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Petr mě objal a oba jsme plakali. Slyšela jsem jen útržky slov: „adrenalin… masáž srdce… kyslík…“ Čas se zastavil. Všechno ostatní přestalo existovat.

V hlavě mi běžely myšlenky na všechny ty chvíle, kdy jsme s Petrem plánovali budoucnost. Jak jsme vybírali jméno – rozhodli jsme se pro Tomáška po mém dědečkovi. Jak jsme malovali pokojíček na modro a skládali postýlku. Jak jsme si představovali první Vánoce ve třech.

A teď? Měla jsem pocit, že mi někdo vyrval srdce z těla.

Najednou se ozval výkřik: „Máme puls! Tep se vrací!“

Celý sál se rozjasnil nadějí. Lékaři pracovali dál, ale já už věděla, že Tomášek bojuje. Po nekonečných minutách ho konečně přinesli ke mně. Byl maličký, bledý, ale žil.

Petr mi šeptal do ucha: „To je zázrak, Jani… On to zvládl.“

Ale tím drama neskončilo. Tomášek musel zůstat několik dní na JIPce. Každý den jsme s Petrem seděli u inkubátoru a drželi ho za drobnou ručičku skrz otvor v plexiskle. Sestřička Hanka nám nosila čaj a povzbuzovala nás: „Nebojte, on je bojovník.“

Ale já měla strach. Co když bude mít následky? Co když už nikdy neuslyším jeho smích?

Jednou v noci jsem seděla doma u stromečku a dívala se na blikající světýlka. Všude kolem byl klid, ale ve mně zuřila bouře. Přemítala jsem o všem, co se stalo – o tom, jak jsme s Petrem před lety přišli o první dítě v šestém měsíci těhotenství. Jak jsme se báli znovu doufat. A teď tohle.

Když mi ráno zavolala lékařka Nováková: „Paní Novotná, Tomášek dýchá sám! Přijďte si pro něj,“ rozplakala jsem se štěstím.

Když jsme si ho konečně přivezli domů, byl Štěpán. Celá rodina se sjela k nám – maminka přinesla bramborový salát, táta rozlil svařák a sestra Alena přinesla Tomáškovi první plyšovou hračku.

Seděli jsme u stromečku a dívali se na toho malého človíčka, který nám připomněl, jak křehký je život a jak moc záleží na každém okamžiku.

Ale ne všichni v rodině sdíleli naši radost bez výhrad. Moje tchyně paní Novotná si neodpustila poznámku: „Možná jste měla víc odpočívat v těhotenství…“ Petr ji okřikl: „Mami, teď není čas na výčitky.“

Já jen mlčela a dívala se na Tomáška. Věděla jsem, že nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci – a zároveň na tu sílu, která nás všechny spojila.

Dnes je Tomášek zdravý kluk a já si každý den připomínám, že zázraky se dějí i v obyčejných panelácích na sídlišti v Brně.

Někdy večer, když ho uspávám a slyším jeho klidné dýchání, ptám se sama sebe: Proč právě my jsme dostali druhou šanci? A co bych byla ochotná obětovat pro jediný další den s ním?

Co byste udělali vy na mém místě? Věříte na zázraky – nebo je všechno jen otázka štěstí a odvahy lékařů?