Nezvaná na svatbu, ale očekává se ode mě domov: Dvojí metr v rodině

„Mami, potřebujeme s Lenkou na pár dní u tebe přespat. V bytě nám prasklo topení a Anička má horečku,“ ozval se Marek do telefonu, zatímco já jsem stála u plotny a míchala polévku. V tu chvíli mi v hlavě zabzučelo tisíc vzpomínek – na jejich svatbu, na kterou jsem nebyla pozvaná, na všechny ty večery, kdy jsem hlídala Aničku, abych jim dala trochu klidu, na peníze, které jsem jim půjčila, když Marek přišel o práci. A teď zase – mám být ta, která zachrání situaci.

„Samozřejmě, přijďte,“ odpověděla jsem automaticky. Ale v srdci mě bodla stará bolest. Nikdy mi neřekli, proč mě na svatbu nepozvali. Prý to bylo malé, jen pro nejbližší. Ale když jsem pak viděla fotky na Facebooku – Lenčina matka tam byla, její sestra s manželem taky. Jen já ne.

Když přijeli, Anička byla bledá a Lenka se tvářila unaveně. „Děkujeme, že nás necháš přespat,“ řekla Lenka a ani se na mě nepodívala. Marek se snažil být milý, ale mezi námi viselo něco nevyřčeného. Večer jsem slyšela jejich šepot za zavřenými dveřmi mého pokoje.

Ráno jsem připravila snídani. Anička seděla u stolu a tiše si hrála s rohlíkem. „Babičko, proč jsi nebyla na svatbě?“ zeptala se najednou. Ztuhla jsem. Lenka zvedla oči od mobilu a Marek se zamračil.

„To je složité, Aničko,“ odpověděla jsem tiše. „Někdy dospělí dělají rozhodnutí, kterým děti nerozumí.“

Lenka vstala od stolu. „Ivano, nechci to znovu otevírat. Bylo to naše rozhodnutí a doufala jsem, že to už nebudeme řešit.“

„Ale já to řeším pořád,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. „Vždycky mám být ta hodná máma, co všechno zařídí, pomůže, půjčí peníze nebo pohlídá dítě. Ale když jde o něco důležitého – o svatbu vlastního syna – tak najednou nejsem dost dobrá?“

Marek se nadechl k odpovědi, ale Lenka ho předběhla: „Ivano, byla jste vždycky laskavá, ale Marek chtěl malou svatbu bez stresu a…“

„Bez stresu? Pro koho? Pro mě to byl největší stres v životě!“ vykřikla jsem. „Vidět fotky na internetu a vědět, že tam sedí cizí lidé místo mě…“

V kuchyni zavládlo ticho. Anička se rozplakala a Marek ji vzal do náruče.

Ten večer jsme spolu seděli u televize a já cítila, jak mezi mnou a mým synem roste propast. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky – jak jsem ho vychovávala sama po smrti jeho otce, jak jsme spolu chodili do lesa na houby, jak mi poprvé přivedl Lenu domů. Tehdy jsem si říkala: hlavně aby byl šťastný.

Ale teď? Teď mám pocit, že moje štěstí nikoho nezajímá.

Další den ráno Lenka oznámila: „Ivano, moc děkujeme za všechno. Už jsme volali opraváře a dneska večer se vrátíme domů.“

„To je dobře,“ řekla jsem tiše. „Doufám, že Aničce bude lépe.“

Když odcházeli, Marek se zastavil ve dveřích. „Mami… promiň.“

Jenže já už nevěděla, za co se omlouvá – za svatbu? Za to, jak mě potřebují jen když je zle? Nebo za to, že jsem pro ně vždycky až ta poslední?

Zůstala jsem stát v prázdné kuchyni a dívala se na jejich prázdné hrníčky od čaje. V hlavě mi zněla otázka: Kde je hranice mezi tím být dobrou matkou a tím nechat se využívat? A proč je někdy rodina ta největší bolest?

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo říct dost i vlastním dětem?