Neviditelná zahrada: Jak jsem se stal rodičem svých neteří a synovců

„Teto, proč musíme jít právě k tobě?“ zeptala se mě malá Anička, když jsem jí pomáhal sundat promočenou bundu v předsíni. Její oči byly červené od pláče, ale v hlase měla vzdor, který jsem znal až příliš dobře – stejný tón používal kdysi její otec, můj bratr Petr, když jsme byli malí a rodiče se hádali za zavřenými dveřmi.

Ten večer pršelo tak silně, že kapky bubnovaly na parapet jako varovný signál. Petr mi zavolal krátce po sedmé. Jeho hlas byl roztřesený, slova se mu pletla. „Martine, prosím tě… můžeš si na pár dní vzít děti? Já… já to teď prostě nezvládám.“ V pozadí jsem slyšel třísknutí dveří a křik jeho ženy Jany. Neptal jsem se na podrobnosti. Věděl jsem, že situace je vážná – už několik měsíců se jejich manželství rozpadalo před očima celé rodiny.

Když jsem přijel k nim domů, děti už čekaly sbalené v předsíni. Anička (8), Tomáš (11) a nejmladší Klárka (5) stáli v řadě jako vojáci před inspekcí. Jana seděla na schodech, hlavu v dlaních, Petr pobíhal po bytě a hledal klíče od auta. Nikdo neplakal, ale ve vzduchu viselo napětí, které by se dalo krájet.

„Tak pojďte,“ řekl jsem tiše a natáhl ruku. Tomáš ji stiskl pevněji, než bych čekal od kluka jeho věku. Klárka se mě držela za nohavici a Anička šla poslední, s hlavou sklopenou.

Doma u mě to první večer připomínalo spíš improvizovaný tábor než domov. Děti byly potichu, seděly na gauči a sledovaly televizi bez zájmu. Uvařil jsem jim čaj a pokusil se navázat rozhovor.

„Co byste chtěli k večeři?“ zeptal jsem se.

Tomáš pokrčil rameny. „Je mi to jedno.“

Klárka jen tiše špitla: „Můžeme palačinky?“

Usmál jsem se. „Jasně, palačinky zvládnu.“

Když jsem stál u plotny a slyšel tiché šustění dětských hlasů za zády, uvědomil jsem si, jak moc je všechno jinak. Ještě před týdnem jsem žil sám v malém bytě v Nuslích, chodil do práce do knihovny a večery trávil s knížkami nebo na pivu s kamarády. Teď jsem měl najednou na starost tři děti, které potřebovaly mnohem víc než jen teplou večeři.

První noc byla těžká. Klárka se probudila s pláčem a hledala maminku. Anička odmítala spát v cizí posteli a Tomáš dlouho do noci zíral do stropu. Seděl jsem u nich na kraji postele a snažil se najít správná slova.

„Nebojte se,“ řekl jsem nakonec. „Jsem tady s vámi.“

Dny plynuly a děti u mě zůstávaly déle, než Petr původně slíbil. Telefonáty od něj byly stále kratší a méně časté. Jana mi jednou zavolala v noci – byla opilá a brečela do telefonu: „Martine, já už nevím, co mám dělat…“ Cítil jsem vztek i lítost zároveň. Jak mohli oba dva nechat své děti takhle na holičkách?

Začal jsem řešit školu, obědy, domácí úkoly i kroužky. V práci mi vyšli vstříc – kolegyně Alena mi nosila domácí buchty a šéf mi dovolil pracovat z domova. Přesto jsem měl pocit, že selhávám. Anička byla uzavřená, Tomáš začal nosit poznámky ze školy a Klárka se bála usínat sama.

Jednoho večera jsme seděli u stolu a skládali puzzle. Najednou Anička práskla pěstí do stolu.

„Proč nás naši nechtějí?“ vykřikla.

Ztuhl jsem. Tomáš sklonil hlavu a Klárka začala natahovat.

„To není pravda,“ řekl jsem tiše. „Vaši vás mají rádi, jen teď prožívají těžké období.“

Anička mě probodla pohledem: „Tak proč jsme tady? Proč si pro nás nikdo nepřijde?“

Neměl jsem odpověď. Jen jsem ji objal a nechal ji vyplakat se mi na rameni.

Začal jsem chodit s dětmi k psycholožce paní Novotné na polikliniku na Budějovické. Pomohla nám pojmenovat věci nahlas – smutek, strach i vztek. Naučila mě nebát se mluvit o tom, co bolí.

Jednou večer mi Tomáš přinesl svůj deník.

„Můžeš si to přečíst?“ zeptal se nesměle.

V deníku stálo: „U strejdy je klid. Někdy mám strach, že už nikdy nebudeme doma všichni spolu.“

Brečel jsem ten večer poprvé od té doby, co děti přišly ke mně.

Čas plynul a já si začal zvykat na nový životní rytmus – ráno snídaně, škola, práce z domova, odpoledne úkoly a večer pohádky na dobrou noc. Děti pomalu rozkvétaly – Anička začala chodit na keramiku, Tomáš hrál fotbal s kluky z ulice a Klárka si našla kamarádku ve školce.

Petr s Janou mezitím řešili rozvod. Občas přišli na návštěvu – nejdřív rozpačitě, později už dokázali mluvit i spolu bez hádek. Děti byly pokaždé nervózní, ale postupně přijímaly novou realitu.

Jednoho dne mi Petr zavolal: „Martine… děkuju ti za všechno. Nevím, jak bych to bez tebe zvládl.“

Položil jsem telefon a dlouho koukal z okna do deště.

Dnes už jsou děti u mě doma jako doma. Někdy mám pocit, že jsme vytvořili novou rodinu – ne dokonalou, ale opravdovou.

Občas si ale kladu otázku: Kde končí povinnost a začíná opravdová láska? A může člověk nahradit rodiče těm, kteří o ně přišli – byť jen na čas?