Nechci skončit na ulici: Můj syn a snacha mě tlačí, abych prodala svůj dům

„Mami, už to takhle dál nejde! Děti nemají kde spát, my s Janou jsme si už roky neodpočinuli. Proč nám prostě nepomůžeš?“ Tomášův hlas zněl naléhavě, skoro až zoufale. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, a dívala se na svého jediného syna. V jeho očích jsem viděla únavu, ale i něco ostřejšího – možná výčitku? Nebo dokonce zlobu?

Jana stála opodál, ruce založené na prsou. „Všichni naši známí už dávno bydlí ve vlastním. Jen my pořád živoříme v tom našem kutlochu. A přitom by to šlo tak snadno…“ upřela na mě pohled, který mě bodl do srdce.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi svět rozpadá pod rukama. Dům, ve kterém sedíme, postavil můj muž František vlastníma rukama. Každá cihla, každý trám nese vzpomínku na naši společnou minulost. Po jeho smrti mi zůstal jen tenhle dům a Tomáš. A teď mám přijít i o to poslední?

„Tomáši,“ začala jsem tiše, „víš přece, že ten dům je všechno, co mám. Kdybych ho prodala… kam bych šla? Co bych dělala?“

Tomáš si povzdechl a sklopil oči. „Mami, vždyť bychom tě nenechali na ulici. Můžeš být s námi. Vždyť stavíme velký dům, bude tam místa dost.“

Jana se ušklíbla: „A nebo si můžeš najít nějaký pěkný byt v domově pro seniory. Tam se o tebe postarají.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Domov pro seniory? Já? Ještě před pár lety jsem běhala po zahradě, starala se o vnoučata, vařila svíčkovou pro celou rodinu. Teď mě chtějí odsunout jako nepotřebný nábytek?

Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme s Františkem seděli na lavičce pod jabloní a plánovali budoucnost. Věřila jsem, že jednou budu v tomhle domě umírat obklopená rodinou – ne že mě z něj vyženou vlastní děti.

„Jano,“ obrátila jsem se k ní, „proč to musí být takhle? Proč nemůžete počkat? Vždyť Tomáš má dobrou práci, vy taky nejste bez příjmu…“

Jana protočila oči. „To je jednoduché říct, když máš kde bydlet! My už nemůžeme čekat. Děti rostou, potřebují vlastní pokoj. A ty přece nechceš být překážkou jejich štěstí, nebo ano?“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Chtěla jsem jim říct, jak moc mě bolí, že mě vidí jen jako prostředek k dosažení svého cíle. Ale místo toho jsem jen mlčela a cítila slzy v očích.

Další týdny byly plné napětí. Tomáš mi volal každý druhý den, Jana mi psala zprávy s odkazy na realitní kanceláře a domovy pro seniory. Vnoučata se mě ptala, kdy už budu bydlet s nimi v novém domě – aniž by chápala, co to pro mě znamená.

Jednou večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se na staré fotografie. Na jedné byl Tomáš jako malý kluk – smál se a objímal mě kolem krku. Kde se stala chyba? Kdy se z něj stal člověk, který je ochoten obětovat štěstí své matky pro vlastní pohodlí?

Zašla jsem za sousedkou paní Novotnou. „Maruško,“ řekla mi soucitně, když jsem jí všechno vyprávěla, „tohle je těžké. Ale nesmíš zapomenout na sebe. Když jim dáš všechno, co ti zbyde?“

Přemýšlela jsem o jejích slovech dlouho do noci. Vzpomněla jsem si na paní Královou z vedlejší ulice – taky prodala dům kvůli dětem a teď žije sama v malém bytě na sídlišti. Děti ji navštěvují jednou za měsíc.

Jednoho dne přišel Tomáš s Janou znovu. Tentokrát už byli rozhodnutí.

„Mami,“ řekl Tomáš pevně, „musíš se rozhodnout. Potřebujeme vědět, jestli nám pomůžeš.“

Podívala jsem se na ně oba a poprvé v životě jsem cítila vztek místo smutku.

„A co když řeknu ne?“ zeptala jsem se tiše.

Jana pokrčila rameny: „Pak si budeme muset poradit sami.“

Tomáš sklopil hlavu. „Mami… prosím.“

Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tíhu svého rozhodnutí.

„Tenhle dům je můj domov,“ řekla jsem pomalu. „Je to jediné místo, kde se cítím v bezpečí. Nemůžu ho prodat jen proto, abyste měli větší kuchyň nebo dětský pokojík. Miluju vás oba – ale musím myslet i na sebe.“

Nastalo ticho. Jana vstala a beze slova odešla do chodby. Tomáš tam stál ještě chvíli a pak tiše řekl: „Mami… já tě chápu. Ale mrzí mě to.“

Když odešli, rozplakala jsem se jako malá holka. Ale zároveň jsem cítila úlevu – poprvé po dlouhé době jsem udělala něco jen pro sebe.

Teď sedím u okna a dívám se do zahrady plné rozkvetlých tulipánů. Přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem sobecká matka? Jak byste se zachovali vy?