Nechci, aby moje snacha vydělávala víc: Proč jsem odmítla hlídat vnouče

„To nemyslíš vážně, mami!“ ozvalo se z telefonu tak hlasitě, že jsem musela sluchátko odtáhnout od ucha. Hlas mého syna Tomáše byl plný zoufalství a vzteku. „Potřebujeme tě. Lucka dostala nabídku na lepší práci, ale nemá kdo by pohlídal malou. Já… já pořád nemůžu nic najít.“

Seděla jsem u kuchyňského stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě a dívala se na šedé nebe za oknem. Všechno ve mně křičelo, abych jim pomohla. Ale zároveň jsem cítila, jak mi v hrudi roste tíha, kterou jsem nedokázala pojmenovat.

„Tomáši, já… já nevím,“ začala jsem opatrně. „Víš, že bych vám ráda pomohla, ale…“

„Ale co?“ skočil mi do řeči. „Vždyť jsi vždycky říkala, že rodina je na prvním místě.“

Měl pravdu. Vždycky jsem to říkala. Ale teď, když šlo o to, že by Lucka mohla vydělávat víc než on, něco ve mně se vzpíralo. Neuměla jsem to vysvětlit. Možná to byla hrdost, možná strach, že se všechno změní.

Vzpomněla jsem si na dobu, kdy byl Tomáš malý. Jeho otec pracoval na stavbě a já dělala účetní v místním družstvu. Peněz nebylo nikdy nazbyt, ale vždycky jsme to nějak zvládli. Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla vydělávat víc než můj muž – to by bylo nemyslitelné. A teď? Teď má moje snacha šanci na místo v bance s platem, o kterém se Tomášovi ani nesní.

„Mami, prosím tě,“ ozvala se najednou Lucka do telefonu. „Já vím, že je to pro tebe těžké, ale opravdu potřebujeme pomoct. Jenom na pár měsíců, než Tomáš něco najde.“

Slyšela jsem v jejím hlase únavu i naději. Věděla jsem, že to myslí dobře. Ale zároveň jsem cítila, jak mě bodá žárlivost a stud. Co když Tomáš ztratí poslední zbytky sebevědomí? Co když už nikdy nebude hlavou rodiny?

„Lucko… já nevím, jestli je to dobrý nápad,“ řekla jsem tiše. „Možná by bylo lepší, kdybyste ještě chvíli počkali.“

Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozvalo tiché vzlykání.

„Takže nám nepomůžeš?“ zeptala se Lucka zlomeně.

Chtěla jsem říct něco uklidňujícího, ale slova mi uvízla v krku. Místo toho jsem jen seděla a poslouchala její pláč.

Když jsme hovor ukončili, zůstala jsem sedět v kuchyni a dívala se na fotku Tomáše z maturitního plesu. Byl tak šťastný a pyšný. Teď je z něj muž bez práce, který se bojí o budoucnost své rodiny.

Celý večer jsem přemýšlela o tom, co jsem udělala. Byla jsem opravdu tak špatná matka? Nebo jsem jen chtěla ochránit svého syna před pocitem méněcennosti? V televizi běžely zprávy o inflaci a drahotě, ale já slyšela jen svůj vlastní vnitřní hlas: „Co když už nikdy nebudeš potřebná?“

Druhý den ráno mi volala moje sestra Jana.

„Tak co? Pomůžeš jim?“ zeptala se bez obalu.

„Nevím,“ přiznala jsem upřímně. „Mám strach… že když Lucka začne vydělávat víc než Tomáš… že už ho nebude potřebovat.“

Jana se zasmála hořce: „To jsou hlouposti! Dneska už je jiná doba. Hlavně aby měli co jíst a kde bydlet.“

Ale já si nebyla jistá. Vzpomněla jsem si na sousedku paní Novotnou – její dcera taky vydělává víc než zeťák a pořád si stěžuje, že doma nic nefunguje tak, jak má.

Večer mi přišla zpráva od Tomáše: „Mami, promiň za ten včerejšek. Jen jsme zoufalí. Lucka brečí celý den a já nevím, co mám dělat.“

Chtěla jsem mu odepsat něco povzbudivého, ale místo toho jsem jen napsala: „Musím si to ještě promyslet.“

Celý týden jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. V práci jsem byla nesoustředěná a kolegyně si toho všimly.

„Co je s tebou?“ ptala se mě Alena u kávy.

„Rodinné trable,“ odpověděla jsem vyhýbavě.

„To známe všechny,“ povzdechla si Alena. „Ale víš co? Dneska už není ostuda, když žena vydělává víc než chlap. Hlavní je, aby byli spolu.“

Možná měla pravdu. Ale já pořád cítila tu starou bolest – strach z toho, že přijdu o roli matky a babičky.

Nakonec jsem se rozhodla jet za nimi do Brna a podívat se jim do očí.

Když jsem přijela, Lucka byla bledá a uplakaná. Malá Anička si hrála na koberci s plyšákem.

„Mami,“ začal Tomáš opatrně, „my tě nechceme nutit…“

Podívala jsem se na něj a najednou mi došlo, jak moc ho miluju. A jak moc se bojím změny.

„Já vás nechci zklamat,“ řekla jsem tiše. „Ale mám strach… že když Lucka bude vydělávat víc než ty… že už mě nebudete potřebovat.“

Lucka ke mně přišla a objala mě: „Potřebujeme tě pořád. Jako babičku i jako mámu.“

Rozplakala jsem se.

Nevím, jestli jsem udělala správně nebo špatně. Ale vím jedno: rodina je někdy složitější než všechny peníze světa.

A tak se ptám sama sebe – co je vlastně důležitější? Hrdost nebo láska? A jak byste se rozhodli vy?