Můj zeť, dříč každým coulem – ale jeho rodiče mě děsí

„Tohle je poslední kapka, Martino! Jestli ještě jednou dovolíš, aby tvoje tchyně mluvila takhle před dětmi, už k nám nesmí!“ křičela jsem na dceru, zatímco jsem třásla rukama a snažila se zadržet slzy. V kuchyni voněla káva, ale vzduch byl těžký, dusivý. Moje dcera Martina seděla u stolu, oči sklopené, a její manžel Petr jen bezmocně stál opodál.

Vždycky jsem si myslela, že když budu tvrdě pracovat, všechno se nakonec v dobré obrátí. Neměla jsem sílu na těžkou práci v továrně a na vysokou školu nebyly peníze ani čas. Tak jsem odjela do Německa dělat pokojskou. Patnáct let jsem tam myla záchody a utírala prach v hotelových pokojích. Každou korunu jsem posílala domů. Když jsem se konečně vrátila, měla jsem dost na malý domek na okraji Plzně. Byla jsem pyšná – konečně něco vlastního! Dceři jsem slíbila, že už nikdy nebude muset žít v podnájmu.

Jenže život není pohádka. Martina si našla Petra – hodného, pracovitého kluka z vesnice u Klatov. Pracuje jako elektrikář, nikdy si nestěžuje, opraví všechno, co je třeba. Jenže jeho rodiče… To je jiná kapitola.

Poprvé jsem je poznala na svatbě. Jeho matka, paní Novotná, přišla v šatech s flitry a s hlasem jako cirkulárka. Hned u stolu začala vykládat, jak je dneska všechno drahé a že ona by nikdy neutratila tolik za hostinu. Jeho otec seděl stranou a pil jedno pivo za druhým. Když se opil, začal vykládat sprosté vtipy a smát se vlastnímu humoru.

Od té doby se to jen zhoršovalo. Každou návštěvu u nás komentují náš dům – prý je to „zbytečný luxus“ a „stejně to jednou všechno propijeme“. Když jsme měli první vnouče, jejich výchovné rady mě doháněly k šílenství: „Nech ho brečet, aspoň si zvykne!“ nebo „Dítě potřebuje pořádnýho chlapa, ne aby mu matka pořád utírala nos!“

Jednou jsem slyšela paní Novotnou říkat mému vnukovi: „Když budeš hodnej, koupím ti čokoládu. Ale nesmíš to říct babičce!“ V tu chvíli mi došlo, že tohle není jen o rozdílných názorech – tohle je boj o duši mé rodiny.

Martina je mezi dvěma mlýnskými kameny. Miluje Petra a nechce ho ztratit, ale zároveň vidí, jak mě to ničí. Petr je slušný chlap, ale před svými rodiči nikdy neřekne ani slovo proti nim. „Mami, oni jsou prostě takoví… Nech to být,“ říká mi často Martina tiše večer do telefonu.

Ale já to nemůžu nechat být! Celý život jsem dřela proto, abych dala svým dětem lepší šanci. Teď mám pocit, že všechno může přijít vniveč kvůli lidem, kteří si neváží ničeho a nikoho.

Nedávno jsme měli rodinnou oslavu. Pan Novotný přišel už podnapilý a začal před dětmi vykládat o tom, jak „za komunistů bylo líp“ a že „dneska jsou všichni zloději“. Moje vnučka se mě pak ptala: „Babičko, proč děda říká, že kdo pracuje poctivě, je hlupák?“ V tu chvíli mi bylo do breku.

Po oslavě jsem měla s Martinou dlouhý rozhovor.

„Mami, já vím, že tě to trápí… Ale co mám dělat? Petr je jejich syn. Nechci mu zakazovat vídat rodiče.“

„Ale Martino! Copak nevidíš, jaký příklad dávají dětem? Já nechci, aby si myslely, že sprostota a lenost jsou normální!“

Martina mlčela dlouho. Pak řekla: „Já už nevím… Někdy mám pocit, že jsme každý z jiného světa.“

A možná jsme opravdu každý z jiného světa. Já věřím v poctivost a práci – oni věří v to, že kdo se umí otáčet a občas něco obejít, ten se má nejlíp.

Někdy večer sedím sama v kuchyni a přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem radši zůstat doma a žít skromněji? Nebo jsem měla být přísnější na Martinu? A co když moje vnoučata opravdu jednou přijmou jejich hodnoty?

Vím jen jedno: Nedokážu se smířit s tím, že všechno moje úsilí může být zmařeno kvůli lidem, kteří nikdy nepoznali cenu práce ani úctu k druhým.

Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za vlastní hodnoty i proti vlastní rodině?