Mistryně vlastního neštěstí: Jak jsem se stala obětí vlastní matky

„Tohle je tvoje vina, Kláro! Kdybys mě víc poslouchala, nikdy by se to nestalo!“ křičela na mě máma přes celý obývák. Bylo sobotní odpoledne a já stála uprostřed bytu na Žižkově, v ruce hrnek s vychladlým čajem, a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Můj muž Petr seděl v kuchyni a předstíral, že něco hledá v lednici, jen aby nemusel být svědkem dalšího z máminých výstupů.

Vždycky jsem si myslela, že rodina je místo bezpečí. Ale s mámou to nikdy nebylo jednoduché. Byla mistryní ve vytváření problémů – a ještě větší mistryní v jejich dramatickém řešení. Všechno muselo být podle ní. Když nebylo, začala kolem sebe kopat a hledat viníka. Nejčastěji mě.

Ten den začal nevinně. Máma mi ráno zavolala, že potřebuje pomoct s nákupem. Prý jí bolí záda a nemůže tahat tašky. Věděla jsem, že to znamená nejen nákup, ale i úklid, vaření a několik hodin poslouchání jejích stížností na svět. Petr se mě snažil přesvědčit, ať jí řeknu ne. „Kláro, vždyť ona tě jen využívá,“ říkal tiše. Ale já jsem nedokázala odmítnout.

V obchodě byla máma ve svém živlu. „Tohle je moc drahé! Proč kupuješ tyhle jogurty? Víš, že mám radši ty s broskví!“ A když jsem omylem sáhla po špatném chlebu, hlasitě si povzdechla: „To je hrůza, ani chleba mi neumíš koupit.“ Lidé se otáčeli a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.

Doma to pokračovalo. Máma seděla na gauči a komandovala mě: „Utři prach na té poličce! A nezapomeň zalít kytky! Ty nikdy nezaléváš kytky pořádně.“ Když jsem jí uvařila oběd, jen znechuceně zamrkala: „To je studené. Kdybych si to dělala sama, bylo by to lepší.“

Celý den jsem se snažila nevybuchnout. Ale když večer přišel Petr a máma začala před ním vykládat, jak jsem neschopná dcera, něco ve mně prasklo. „Mami, proč mi to pořád děláš? Proč nikdy nejsem dost dobrá?“ zakřičela jsem a hlas se mi zlomil.

Máma se zatvářila dotčeně. „Já? Já ti chci jen pomoct! Ty jsi ta nevděčná!“ A pak začala vyjmenovávat všechny moje chyby od dětství – jak jsem byla nemocná, jak jsem jí nikdy nepomáhala s bratrem Tomášem, jak jsem si vzala Petra proti její vůli.

Petr mě objal kolem ramen a poprvé v životě řekl nahlas: „Paní Marie, už toho bylo dost. Klára není vaše služka.“ Máma se rozplakala a začala vyhrožovat, že už nás nikdy nechce vidět.

Týdny poté byly plné ticha a výčitek. Máma mi psala dlouhé SMS plné obvinění: „Kvůli tobě jsem sama! Nikdo mě nemá rád! Všichni jste proti mně!“ Bratr Tomáš mi volal a prosil mě, ať se s ní usmířím: „Víš, jaká je… Ale je to naše máma.“ Jenže já už nemohla dál.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem si dovolila říct nahlas: „Moje máma mi ubližuje.“ Bylo to jako sundat těžký batoh ze zad. Petr mě podporoval a pomáhal mi nastavovat hranice. Když máma volala a začala nadávat, položila jsem telefon.

Jednou večer přišla SMS: „Jsem v nemocnici.“ Srdce mi poskočilo strachem i výčitkami. Běžela jsem za ní – ležela na interně v Motole s vysokým tlakem. Když mě uviděla, otočila hlavu ke zdi. „Nepotřebuju tě,“ zamumlala.

Seděla jsem u její postele celou noc. Přemýšlela jsem o tom, kolik let jsem žila v jejím stínu – snažila se být dokonalá dcera, která nikdy neexistovala. Ráno přišla sestřička: „Paní Marie vás potřebuje víc než si myslí.“

Po propuštění z nemocnice byla máma klidnější. Ale napětí mezi námi viselo ve vzduchu jako bouřkový mrak. Jednou při kávě řekla: „Víš, Kláro… možná jsem ti někdy ubližovala. Ale dělala jsem to pro tvoje dobro.“

Nevěděla jsem, co říct. Odpustit? Zapomenout? Nebo si konečně chránit vlastní život?

Dnes už vím, že některé rány se hojí dlouho – a některé vztahy je potřeba chránit hlavně před sebou samými.

Někdy přemýšlím: Je možné milovat někoho, kdo vám tolik ublížil? A kde je hranice mezi pomocí a sebepoškozováním? Co byste udělali vy na mém místě?