„Martino, můžeš pomoct s dědou Františkem?” – Jak jeden telefon změnil celý můj svět

„Martino, můžeš prosím přijet? S dědou Františkem už to doma nezvládáme,“ ozvalo se v telefonu naléhavě. Hlas mého bratra Petra zněl unaveně, skoro zlomeně. Bylo pondělí ráno, seděla jsem v kanceláři a snažila se soustředit na tabulky, které mi už dávno splývaly před očima. Ten telefonát mě vytrhl z rutiny a v tu chvíli jsem věděla, že něco důležitého se právě láme.

„Petře, já mám práci… Nemůžete to ještě nějak zvládnout?“ snažila jsem se oddálit nevyhnutelné. Ale v jeho hlase byla taková únava a bezmoc, že jsem se zastyděla. „Prosím tě, Martino. Už to fakt nejde. Máma je po operaci zad, táta je pořád v práci a já… já už nemůžu.“

Vzpomněla jsem si na dědu Františka – jak mě jako malou učil jezdit na kole, jak mi vyprávěl historky z války a jak jsme spolu chodili na houby do lesa za vesnicí. Ale poslední roky jsme se skoro nevídali. Po smrti babičky se děda uzavřel do sebe a já… já jsem měla svůj život v Praze.

Když jsem přijela domů do Hradce Králové, dům voněl starobou a vzpomínkami. Děda seděl v křesle u okna, pohled upřený ven na zahradu. „Ahoj dědo,“ pozdravila jsem tiše. Neotočil se hned. „Tak ty ses přece jen ukázala,“ zabručel nakonec. V jeho hlase byla výčitka i radost zároveň.

První dny byly těžké. Děda byl protivný, odmítal jíst i pít, nechtěl se mýt. „Nejsem žádný mrzák,“ rozčiloval se, když jsem mu chtěla pomoct do koupelny. „Dědo, já ti jen chci pomoct,“ snažila jsem se klidnit situaci. „Kde jsi byla posledních pět let?“ vypálil na mě jednou večer, když jsem mu nesla čaj. Ta otázka mě bodla přímo do srdce.

„Měla jsem práci… život…“ koktala jsem. „A co já? Myslíš, že já už nemám život?“ Jeho slova mě pronásledovala ještě dlouho do noci.

Péče o dědu byla vyčerpávající. Každý den stejný kolotoč – léky, jídlo, převlékání, návštěvy lékařů. Bratr Petr přijížděl jen občas, máma byla pořád na rehabilitacích a táta se domů vracel pozdě večer. Všechno zůstalo na mně.

Jednou v noci mě probudil dědův křik. Přiběhla jsem do jeho pokoje – seděl na posteli, celý zpocený a zmatený. „Kde je Božena? Kde je moje žena?“ plakal jako malý kluk. Objala jsem ho a poprvé za dlouhou dobu jsem ho nechala vyplakat na svém rameni.

Začala jsem si uvědomovat, jak moc je děda osamělý. Každý den jsme spolu seděli u okna a povídali si – o babičce, o jeho mládí, o tom, jaké to bylo vyrůstat za války. Postupně mezi námi padaly ledy.

Jednoho dne přišel Petr a přinesl dort. „Dneska máš narozeniny, Martino,“ usmál se rozpačitě. Děda mi popřál a poprvé za dlouhou dobu mě pohladil po vlasech. „Jsem rád, že jsi tady,“ řekl tiše.

Ale nebylo to jen hezké. Často jsme se hádali – o tom, jestli má děda právo rozhodovat o svém životě, i když už není soběstačný; o tom, kdo by měl nést odpovědnost za péči; o tom, proč jsme si navzájem tolik ublížili mlčením a nezájmem.

Jednou večer jsme seděli s Petrem u stolu a hádali se: „Proč to všechno musí být na mně? Proč mi nikdy nepomůžeš?“ vybuchla jsem. „Ty jsi ta úspěšná z Prahy! Vždycky jsi byla pryč!“ odsekl Petr. „A ty jsi tady všechno nechal na mámě! Nikdo z nás není svatý!“ křičela jsem zpátky.

Děda nás přerušil: „Přestaňte! Jste rodina! Já už tu dlouho nebudu…“ Jeho slova nás oba umlčela.

Péče o dědu mě naučila pokoře i trpělivosti. Naučila mě odpouštět – sobě i ostatním. Když děda po několika měsících zemřel, držela jsem ho za ruku a věděla jsem, že jsme si stihli říct všechno důležité.

Po pohřbu jsme s Petrem seděli na lavičce před domem a mlčeli. „Myslíš, že jsme udělali dost?“ zeptal se tiše. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale aspoň jsme byli spolu.“

Někdy si říkám – kolik rodin v Česku řeší stejné dilema? Kolik z nás utíká před odpovědností nebo před bolestí ze starých křivd? A co byste udělali vy – zůstali byste doma s nemocným blízkým, nebo byste dali přednost vlastnímu životu?