Když vlastní syn zapomene: Příběh Báry a Tomáše

„Tomáši!“ vykřikla jsem, když jsem ho zahlédla mezi skupinkou mladých lidí u fontány na Karlově náměstí. Srdce mi bušilo až v krku, ruce se mi třásly. Po tolika měsících, kdy se mi neozval, jsem ho konečně viděla naživo. Můj syn. Moje všechno. Ale on se na mě jen krátce podíval, rychle odvrátil zrak a začal si povídat s nějakou dívkou v modré bundě, jako bych byla vzduch.

„Tomáši, prosím tě…“ špitla jsem znovu a udělala krok blíž. Jeho kamarádi se na mě zvědavě otočili. Tomáš se zamračil a šeptem pronesl: „Nevím, kdo to je.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. V hlavě mi začaly vířit vzpomínky – jak jsem ho jako malého vodila do školky v dešti, jak jsme spolu pekli perníčky na Vánoce, jak jsem mu četla pohádky, když měl horečku a já měla strach, že o něj přijdu. Všechno to úsilí, všechny ty probdělé noci, kdy jsem si lámala hlavu, jak zaplatím nájem a jestli mu budu moct koupit nové boty.

Když mu bylo osm, jeho otec nás opustil. Zůstali jsme sami v malém bytě na Žižkově. Pracovala jsem ve dvou zaměstnáních – ráno v pekárně, večer v knihovně. Tomáš byl tichý kluk, často si hrál sám. Snažila jsem se mu být vším – mámou i tátou zároveň. Nikdy jsem mu nelhala, nikdy jsem ho neuhodila. Jenže puberta byla krutá. Začal se mi vzdalovat, zamykal se v pokoji a já slyšela jen tlumený smích z jeho sluchátek.

„Mami, nech mě být,“ říkával často. „Nechci o tom mluvit.“

Ale já jsem to nevzdávala. Psala jsem mu vzkazy na lednici, vařila jeho oblíbené špagety, i když je pak nechal netknuté. Když maturoval, byla jsem na něj pyšná jako nikdy předtím. Plakala jsem štěstím, když mi řekl, že chce studovat práva na Karlovce.

Jenže pak přišla změna. Najednou měl nové přátele, začal chodit na večírky a domů se vracel čím dál méně. Jednou jsem mu volala – nebral mi telefon. Psala jsem mu zprávy – odpověděl až po týdnu jedním slovem: „Nemůžu.“

A teď tu stojím v parku a on předstírá, že mě nezná.

„Tomáši,“ zkusila jsem to naposledy a natáhla k němu ruku. „Jsem tvoje máma.“

Jeho kamarádka se zasmála: „To je tvoje máma? To je roztomilý.“

Tomáš se zamračil ještě víc: „Nechte toho.“ Pak ke mně přistoupil blíž a šeptl: „Prosím tě, jdi pryč. Nechci, aby mě tu někdo viděl s tebou.“

Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy. Otočila jsem se a odešla pryč. Slyšela jsem za sebou smích jeho přátel a jeho tiché: „Promiň.“

Doma jsem seděla u stolu a zírala na starou fotku – Tomáš jako malý kluk v mém náručí na Petříně. Usmíval se tehdy tak upřímně… Kde se to všechno pokazilo? Co jsem udělala špatně? Proč je pro něj tak těžké přiznat, že má mámu?

Večer mi zazvonil telefon. Byla to moje sestra Jana.

„Baru, co se děje? Slyšela jsem tě dneska v parku…“

Rozplakala jsem se do telefonu: „On mě nepoznal. Nebo spíš – nechtěl poznat.“

Jana chvíli mlčela a pak řekla: „Víš, někdy děti prostě potřebují čas. Ale ty jsi pro něj udělala všechno.“

Ale co když to nestačí? Co když mateřská láska není dost silná?

Další dny byly těžké. Chodila jsem do práce jako robot. V pekárně si mě kolegyně Alena všimla: „Baru, jsi nějaká bledá. Co se děje?“

„Nic… jen únava,“ zalhala jsem.

Ale pravda byla taková, že mi chyběl smysl života. Všechno jsem obětovala pro Tomáše – a teď nemám nic.

Jednou večer přišla zpráva: „Můžeme si promluvit?“ Bylo to od Tomáše.

Sešli jsme se v malé kavárně na Vinohradech. Seděl tam nervózně u okna.

„Mami… promiň,“ začal tiše. „Já… nevím proč jsem to udělal. Asi jsem se styděl před kamarády…“

„Styděl ses za mě?“ zeptala jsem se zlomeně.

„Ne za tebe… za sebe. Že nejsem dost dobrej syn.“

Chvíli jsme mlčeli.

„Víš,“ řekla jsem nakonec, „já tě budu mít ráda vždycky. Ale bolí to.“

Tomáš sklopil hlavu: „Já vím.“

Odešel dřív než já. Zůstala jsem sedět sama s hrníčkem studené kávy a přemýšlela: Je možné odpustit takovou zradu? A co když mateřská láska opravdu nestačí? Co byste udělali vy na mém místě?