Když mi zavolala bývalá tchyně: Příběh o vině, odpuštění a rodinných poutech

„Jano, prosím tě, přijď ke mně na kávu. Už je to dlouho, co jsme spolu mluvily.“ Její hlas zněl v telefonu naléhavě, skoro až zoufale. Byla středa odpoledne a venku lilo jako z konve. Seděla jsem v kuchyni našeho panelákového bytu na Chodově, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily vzpomínky na všechno, co se mezi mnou a paní Novotnou odehrálo. Bývalá tchyně. Žena, která mě kdysi vítala do rodiny s otevřenou náručí, ale po rozvodu s jejím synem Petrem se ke mně obrátila zády.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ odpověděla jsem tiše. Ale ona mě přerušila: „Jano, prosím. Potřebuju s tebou mluvit.“

A tak jsem šla. Cestou jsem si v duchu přehrávala všechny ty hádky, výčitky a chladné pohledy, které mezi námi visely poslední dva roky. Petr mě opustil kvůli jiné ženě – mladší, bezdětné Lucii. Já zůstala sama s naší dcerou Aničkou a pocitem selhání. Paní Novotná mi nikdy neodpustila, že jsem „nedokázala udržet rodinu pohromadě“. A teď mě zve na kávu?

Otevřela mi ve svém starém županu, vlasy měla rozcuchané a oči zarudlé od pláče. „Pojď dál,“ řekla a já ucítila známou vůni jejího bytu – směs levandule a kávy.

Sedly jsme si ke stolu. Chvíli bylo ticho. Pak začala: „Víš, Jano, já vím, že jsem ti ublížila. Byla jsem na tebe zlá. Ale poslední dobou… cítím se sama. Petr za mnou skoro nechodí, Lucie mě nemá ráda a Aničku vídám jen občas.“

Podívala jsem se na ni a poprvé za dlouhou dobu jsem v jejích očích viděla bolest, ne hněv. „Proč jsi mi to všechno říkala? Že jsem špatná matka? Že jsem rozbila rodinu?“

Sklopila hlavu. „Protože jsem měla strach. Strach, že přijdu o syna… o vnučku… o rodinu. A místo abych tě podpořila, tak jsem tě odstrčila.“

V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem brečela do polštáře a přemýšlela, co jsem udělala špatně. Jak jsem se snažila být dobrou manželkou i matkou, jak jsem se snažila udržet rodinu pohromadě navzdory Petrovu nezájmu a jeho pozdějším nevěrám.

„Víš, že Petr mě podváděl už rok před rozvodem?“ zeptala jsem se tiše.

Přikývla. „Tušila jsem to. Ale bála jsem se to přiznat. Bylo jednodušší vinit tebe.“

Zavládlo ticho, které přerušovalo jen tikání starých hodin na stěně.

„Jano… chybíš mi. Chybí mi i Anička. Vím, že už nikdy nebudeme rodina jako dřív, ale… můžeme spolu aspoň někdy zajít na kávu? Můžu občas vidět Aničku?“

V tu chvíli jsem cítila směs vzteku, smutku i úlevy. Tolik let jsem čekala na omluvu, na uznání toho, co se stalo. Ale zároveň jsem věděla, že některé rány se nikdy úplně nezahojí.

„Nevím,“ řekla jsem upřímně. „Nejde to jen tak zapomenout.“

„Já vím,“ šeptla paní Novotná a v očích se jí zaleskly slzy.

V tu chvíli zazvonil telefon – byla to Anička ze školy: „Mami, můžu jít dneska ke kamarádce?“

„Ano, zlato,“ odpověděla jsem a podívala se na paní Novotnou. „Ale zítra bychom mohly přijít sem… pokud chceš.“

Usmála se skrz slzy: „To bych byla moc ráda.“

Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jak snadno se rodinné vztahy rozbijí a jak těžké je je znovu slepovat. Kolik bolesti jsme si navzájem způsobili jen proto, že jsme neuměli mluvit o svých pocitech.

Doma jsem si sedla ke stolu a napsala Aničce vzkaz: „Zítra půjdeme za babičkou.“

A pak jsem dlouho seděla v tichu a přemýšlela: Je možné odpustit někomu, kdo vám tolik ublížil? A dokážeme někdy odpustit sami sobě?