Když jsem přivedla maminku domů: Opravdu jsem to chtěla udělat?

„Proč jsi mě sem vlastně přivedla, Jitko?“ Maminka sedí na pohovce v našem obýváku, ruce složené v klíně, oči upřené do prázdna. Venku je únor, šedé odpoledne, a v bytě je cítit napětí. „Myslela jsem, že ti tady bude líp než sama v tom starém bytě,“ odpovídám tiše. V hlavě mi běží tisíc myšlenek – jestli jsem to opravdu udělala pro ni, nebo spíš pro sebe.

Maminka právě oslavila sedmdesátiny. Celý život pracovala jako zdravotní sestra v Motole, nikdy si nestěžovala, nikdy si nic nedopřála. Táta umřel před deseti lety a od té doby žila sama v paneláku na Jižním Městě. Poslední dobou se jí zhoršilo zdraví – klouby, tlak, občas zapomene vypnout sporák. Když jsem jí nabídla, že půjde bydlet k nám, dlouho váhala. „Nechci být na obtíž,“ říkala pořád dokola. Ale já trvala na svém. Cítila jsem povinnost. Vždyť ona se o mě taky starala.

Můj muž Petr je úspěšný projektant – díky němu máme třípokojový byt kousek od centra Prahy, auto a chalupu u Sázavy. Jenže Petr je pořád v práci nebo na služebních cestách. Děti – Tomáš (17) a Klára (14) – mají svoje světy. Všichni jsme si zvykli na svůj klid a soukromí.

První týden s maminkou byl zvláštní. Snažila jsem se jí udělat pohodlí – koupila jsem nové povlečení, upekla její oblíbený štrúdl, pověsila její obrázky na stěnu v pokoji pro hosty. Ale ona byla pořád nervózní. „Nechci vám tu překážet,“ opakovala. Tomáš se zavřel ve svém pokoji s počítačem, Klára chodila domů později než obvykle.

Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi Petrem a Tomášem na chodbě. „Proč musím teď spát s Klárou v pokoji? Měl jsem svůj klid!“ „Babička potřebuje víc prostoru,“ odpověděl Petr unaveně. „To není fér! Nikdo se mě neptal!“ Tomáš práskl dveřmi.

Začala jsem si všímat drobností – maminka nechávala po bytě hrníčky s nedopitým čajem, zapomínala zamykat dveře, někdy se ptala dvakrát na to samé. Petr byl čím dál podrážděnější. „Jitko, já chápu, že chceš pomoct mámě, ale náš život se úplně změnil. Děti jsou naštvané, já nemám kde pracovat z domova…“

Jednoho rána jsem našla maminku v kuchyni, jak pláče nad hrnkem kávy. „Já už to nezvládám,“ šeptala. „Cítím se tu jako vetřelec. Tvoje rodina mě tu nechce.“ Sedla jsem si k ní a objala ji. „To není pravda…“ Ale věděla jsem, že má pravdu.

Začaly se mi vracet vzpomínky na dětství – jak byla maminka přísná, jak jsme si nikdy nebyly moc blízké. Vždycky měla ráda pořádek a řád, já byla spíš snílek. Teď jsme spolu pod jednou střechou a všechny staré křivdy vyplouvají na povrch.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu – výjimečně i Petr přišel dřív z práce. Bylo ticho. Najednou Klára řekla: „Mami, kdy už babička půjde zase domů?“ Maminka zbledla a vstala od stolu. Já jen zírala na dceru – kde se v ní bere tolik necitlivosti? Ale pak mi došlo, že i ona je jen zmatená a cítí se odstrčená.

Začala jsem být unavená a podrážděná i já. Přistihla jsem se, jak mamince vyčítám maličkosti – že neumyla nádobí, že zapomněla koupit chleba. Jednou večer mi Petr řekl: „Jitko, možná by bylo lepší najít pro tvou mámu nějaký domov pro seniory…“ Rozbrečela jsem se. „To bych jí přece nemohla udělat!“

Ale pak jsem slyšela maminku telefonovat s její kamarádkou Zdenou: „Jitka to myslí dobře, ale já už jim tu jen překážím…“

Začala jsem hledat informace o denních stacionářích a domovech pro seniory v Praze. Bylo mi z toho úzko – připadala jsem si jako zrádkyně. Ale zároveň jsem viděla, jak naše rodina trpí.

Jednoho dne za mnou přišla maminka sama: „Jitko, já bych chtěla zpátky do svého bytu. Nebo aspoň zkusit ten stacionář u nás na sídlišti.“ Objala jsem ji a poprvé po letech jsme obě plakaly spolu.

Zařídila jsem všechno potřebné – pečovatelskou službu, obědy do domu, občasný pobyt ve stacionáři. Maminka se vrátila do svého bytu a najednou byla klidnější i naše rodina.

Ale dodnes mě trápí otázka: Udělala jsem pro ni dost? Nebo jsem to celé dělala jen proto, abych utišila vlastní svědomí?

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je možné být dobrou dcerou i dobrou matkou zároveň? Nebo musíme vždycky někoho zklamat?