Dům, který rozděluje rodinu: Příběh matky, která bojuje za svou dceru

„To nemyslíš vážně, Pavle!“ vykřikla jsem, když jsem zaslechla jeho plán. Seděli jsme všichni u stolu v kuchyni, kde voněla káva a na stole ležely čerstvé koláče. Moje dcera Jana, těhotná s druhým dítětem, se nervózně dívala z okna. Pavlovi cukl koutek úst, jako by čekal, že se rozčílím.

„Mami, prosím tě,“ ozvala se Jana tiše. „Je to jen formalita. Pavlova maminka nám pomůže s hypotékou.“

„Ale proč musí být dům napsaný na ni? Proč ne na vás dva? Vždyť jste rodina!“ zvedl se mi hlas a cítila jsem, jak mi buší srdce. V hlavě mi vířily vzpomínky na to, jak jsme s manželem šetřili na náš byt, jak jsme si všechno budovali od nuly. Věděla jsem, jaké to je přijít o jistoty.

Pavel se narovnal a podíval se mi zpříma do očí. „Moje máma nám půjčí peníze na akontaci. Banka by nám jinak hypotéku nedala. Je to fér.“

„Fér?“ zopakovala jsem hořce. „A co bude s Janou a dětmi, když se něco stane? Nebo kdyby… kdyby jste se rozešli?“

Jana zbledla a sklopila oči. Věděla jsem, že ji tím raním, ale někdo to říct musel. Vždycky byla hodná, až moc. Vždycky ustupovala.

Pavel pokrčil rameny. „To se nestane.“

V tu chvíli jsem měla chuť mu jednu vrazit. Ale ovládla jsem se. Místo toho jsem vstala a šla k oknu. Venku pršelo a kapky stékaly po skle jako moje slzy.

Ten večer jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela o tom, jak snadno může být moje dcera připravena o všechno. Vzpomněla jsem si na sousedku paní Novotnou, která po rozvodu skončila s dětmi v podnájmu, protože byt byl napsaný na tchána. Nechtěla jsem, aby Jana dopadla stejně.

Druhý den jsem zavolala Janě a pozvala ji na procházku do parku. Sedly jsme si na lavičku pod kaštanem.

„Janičko,“ začala jsem opatrně, „nechci ti zasahovat do života, ale mám o tebe strach.“

Jana se rozplakala. „Já vím, mami. Ale já už nevím, co mám dělat. Pavel říká, že bez jeho mámy ten dům nekoupíme. A já už nemůžu být v tom malém bytě s dvěma dětmi…“

Objala jsem ji a cítila její třesoucí se ramena. „Musíš myslet na sebe i na děti. Co když se jeho maminka rozhodne dům prodat? Nebo když zemře a zdědí to někdo jiný?“

Jana mlčela. Pak tiše řekla: „Pavel by mi nikdy neublížil.“

„Ale život je nevyzpytatelný,“ odpověděla jsem.

Další týdny byly plné napětí. Pavel byl odtažitý, Jana unavená a já jsem měla pocit, že mě všichni považují za hysterku. Dokonce i můj manžel Karel mi řekl: „Nech to být, Marie. Je to jejich život.“

Ale já nemohla. Začala jsem hledat informace na internetu, volala právníkovi známé a ptala se na možnosti. Dozvěděla jsem se o předkupním právu, o darovacích smlouvách i o tom, jak snadno může být člověk vyšachován z vlastního domova.

Jednoho večera jsem si sedla s Janou a položila před ni papíry.

„Podívej,“ řekla jsem jí tiše. „Tady máš všechny informace. Prosím tě, než něco podepíšete, poraďte se s právníkem.“

Jana si papíry vzala a dlouho mlčela. Pak mě objala: „Děkuju, mami.“

O týden později mi zavolala v slzách: „Měla jsi pravdu! Pavlova maminka chce mít klíče od domu a rozhodovat o všem! Řekla mi to dneska u kávy…“

Bylo mi jí líto. Ale zároveň jsem cítila úlevu – konečně pochopila.

Následovaly hádky mezi Janou a Pavlem. Pavel byl uražený, že mu Jana nevěří. Jeho matka dokonce volala mně domů a vyčetla mi, že rozvracím jejich rodinu.

„Paní Novotná,“ řekla jsem jí do telefonu pevně, „já jen chráním svou dceru.“

Nakonec Jana s Pavlem našli kompromis – dům bude napsaný na oba manžele a Pavlova maminka jim půjčí peníze formou smlouvy o zápůjčce.

Bylo to těžké období plné slz a výčitek. Ale stálo to za to.

Dnes sedím u stolu v jejich novém domě a sleduji vnoučata, jak si hrají na zahradě. Jana je šťastná a já vím, že jsem udělala správnou věc.

Někdy si ale kladu otázku: Proč je v rodinách tolik nedůvěry? A proč je tak těžké říct nahlas to, co cítíme? Co byste udělali vy na mém místě?