Dcera si vybrala tchyni místo vlastní matky: O jejím těhotenství jsem se dozvěděla poslední

„Terezo, proč jsi mi to neřekla?“ slyším svůj hlas, jak se mi třese, když stojím v předsíni jejího bytu. Ona se na mě ani nepodívá. Místo toho si nervózně hraje s prstýnkem na ruce a mlčí. V tu chvíli mám pocit, že se mi hroutí celý svět.

Byla jsem poslední, kdo se dozvěděl, že čeká dítě. A nebyla to ani ona, kdo mi to řekl. Volala mi její tchyně, paní Novotná, s hlasem plným nadšení: „Ivano, tak už to víte? Budete babička!“ V tu chvíli jsem ztuhla. Nevěděla jsem nic. A to jsem její matka.

Vždycky jsme si s Terezou byly vzdálené. Od chvíle, kdy ji její otec opustil, jsem se snažila být silná – pro ni i pro sebe. Pracovala jsem dvanáctky v nemocnici jako zdravotní sestra, abychom měly na nájem a jídlo. Domů jsem chodila unavená, často až večer, a Tereza už spala nebo seděla zavřená ve svém pokoji. Nikdy mi neřekla, co ji trápí. Nikdy mě neobejmula jen tak. A já? Já jsem byla ráda, že zvládám všechno udržet pohromadě.

Když začala chodit s Petrem, byla jsem ráda, že má někoho, kdo ji rozesměje. Petr byl milý kluk z dobré rodiny – jeho rodiče měli dům na kraji města a vždycky působili jako dokonalá rodina z reklamy. Tereza tam začala trávit čím dál víc času. Nejprve jsem to brala jako přirozený vývoj – je dospělá, má svůj život. Ale pak přišly první svátky, které slavila u Novotných místo se mnou. První narozeniny, kdy mi jen poslala SMSku.

A teď tohle. Stojím v jejím bytě a cítím se jako vetřelec. „Mami… já nevěděla, jak ti to říct,“ šeptne konečně Tereza a já v jejích očích vidím slzy. „Vždycky jsi byla tak zaneprázdněná…“

„To není omluva,“ vyhrknu ostřeji, než bych chtěla. „Jsem tvoje matka! Měla bych to vědět první!“

Tereza se stáhne ještě víc do sebe. „Paní Novotná… ona mi pomáhá se vším. Chodí se mnou k doktorovi, radí mi… Já… já jsem nevěděla, jak za tebou přijít.“

V tu chvíli mi dojde krutá pravda: moje dcera si vybrala jinou ženu jako oporu v nejdůležitější chvíli svého života. Ne mě.

Vzpomínám si na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v kuchyni a čekala, až přijde domů. Na všechny ty pokusy začít rozhovor – „Jak bylo ve škole?“ „Potřebuješ s něčím pomoct?“ – které vždycky skončily jednoslovnou odpovědí nebo tichým únikem do pokoje. Možná jsem měla víc tlačit. Možná jsem měla méně pracovat. Možná…

„A co já?“ ptám se tišeji, než bych chtěla. „Co já pro tebe znamenám?“

Tereza mlčí dlouho. Pak konečně zvedne hlavu: „Mami… já tě mám ráda. Ale s tebou je to vždycky tak složité. U paní Novotné je všechno jednoduché. Neptá se, proč jsem smutná nebo proč mlčím. Prostě mě obejme.“

Cítím slzy v očích a nenávidím se za to. Vždycky jsem byla ta silná – ta, která všechno zvládne sama. Ale teď bych dala cokoliv za obyčejné objetí od vlastní dcery.

„Chceš, abych odešla?“ ptám se nakonec zlomeně.

Tereza zavrtí hlavou: „Ne… Jenom… dej mi čas.“

Odcházím z bytu a venku prší. Déšť mi stéká po tváři a já nevím, jestli jsou to kapky vody nebo slzy.

Doma sedím u stolu a přehrávám si celý život zpět jako starý film: první krůčky, první den ve školce, rozvod… Všechno to bylo vždycky na mně. Nikdy jsem si nedovolila být slabá nebo zoufalá – a možná právě proto jsme si nikdy nebyly blízké.

Dny plynou a já čekám na zprávu od Terezy marně. Zato paní Novotná mi volá pravidelně – s radami o těhotenství, s pozvánkami na rodinné oslavy, které už nejsou moje rodina.

Jednoho dne potkám Terezu náhodou v obchodě. Má už viditelné bříško a vedle ní jde Petr s úsměvem od ucha k uchu. „Ahoj mami,“ řekne Tereza tiše a já cítím bodnutí u srdce.

„Jak se máš?“ ptám se opatrně.

„Dobře… Petr je skvělý,“ odpovídá rychle a uhýbá pohledem.

Chci ji obejmout, ale nevím jak. Mezi námi je propast let mlčení a nevyřčených slov.

Doma sedím dlouho do noci a přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Dá se ještě něco napravit? Nebo už je pozdě?

Možná nejsem jediná matka v Česku, která cítí stejnou bolest. Možná někdo z vás ví, jak překlenout tu propast mezi matkou a dcerou…

„Je možné znovu najít cestu k vlastnímu dítěti? Nebo některé rány zůstávají navždy otevřené?“