Čtvrté dítě: Když láska nestačí

„To snad nemyslíš vážně, Martino!“ Tomášův hlas se rozléhá kuchyní jako úder hromu. V ruce drží hrnek s kávou, který se mu třese tak, že pár kapek dopadne na ubrus. Malý Ondra v jídelní židličce začne plakat, jako by cítil napětí ve vzduchu. Já stojím u dřezu, ruce se mi potí a v hlavě mi hučí. Právě jsem mu oznámila, že čekáme čtvrté dítě.

„Já… já za to nemůžu, Tomáši. Prostě se to stalo,“ šeptám a cítím, jak se mi do očí derou slzy. Vím, že to není fér. Vím, že jsme oba unavení, že poslední měsíce byly těžké. Ondra se narodil předčasně a já ještě pořád nespím víc než tři hodiny v kuse. Naše dvojčata, Klárka a Matěj, mají teprve pět let a potřebují mě každou chvíli. Ale když jsem dnes ráno uviděla dvě čárky na testu, svět se mi zhroutil i rozsvítil zároveň.

Tomáš si sedá ke stolu a zaboří hlavu do dlaní. „Martino, my to nezvládneme. Máme malý byt, peníze sotva na nájem… Já už teď nevím, kde mi hlava stojí.“

Chci ho obejmout, ale vím, že by mě odstrčil. Mezi námi je zeď, kterou jsem nepostavila já ani on – prostě tu je. Vzpomínám na dobu, kdy jsme spolu chodili po Petříně a smáli se všemu. Teď se smějeme málokdy.

Dny plynou v mlze únavy a napětí. Tomáš se mnou skoro nemluví, doma je dusno. Klárka se mě ptá: „Mami, proč je taťka pořád smutný?“ A já nevím, co odpovědět. Večer sedím u postýlky a hladím Ondrovi vlásky. Přemýšlím, jestli jsem sobecká. Jestli bych měla jít na potrat. Ale když si položím ruku na břicho, cítím nový život a nemůžu.

Jednoho dne přijde Tomáš domů později než obvykle. Má kruhy pod očima a vypadá starší o deset let. „Mluvil jsem s mámou,“ řekne tiše. „Říkala, že nám může půjčit peníze na větší byt.“

„To myslíš vážně?“ ptám se s nadějí.

„Jo… Ale nevím, jestli to chci. Nechci být závislý na rodičích. Nechci další dítě.“

Zabolí to víc než všechno předtím. „A co já? Co když já chci? Co když to dítě už miluju?“

Tomáš vstane a odejde do ložnice. Slyším ho plakat. Nikdy předtím jsem ho neviděla plakat.

Další týdny jsou jako zlý sen. Chodím do práce na poloviční úvazek do knihovny, ale myšlenky mám jinde. Doma je ticho – Tomáš je uzavřený do sebe, děti cítí napětí a jsou neklidné. Jednou večer slyším Klárku šeptat Matějovi: „Myslíš, že se naši rozvedou?“

To mě zlomí. Sednu si k nim na postel a obejmu je oba najednou. „Nebojte se,“ šeptám jim do vlasů, i když sama mám strach.

Jednoho rána mi volá moje maminka: „Marti, přijď na kafe.“ Sedíme v její kuchyni a ona mě drží za ruku. „Víš, když jsem čekala tebe, taky jsme měli málo peněz a táta byl pořád v práci. Ale nikdy jsem nelitovala.“

„Ale mami… Tomáš mě nechce ani vidět.“

„To přejde. Musíte spolu mluvit. A hlavně si odpustit.“

Když se vracím domů, najdu Tomáše sedět v dětském pokoji mezi rozházenými hračkami. Dívá se na fotku z dovolené u Lipna – jsme tam všichni čtyři a smějeme se.

„Pamatuješ?“ zeptá se tiše.

„Pamatuju,“ odpovím.

„Já mám strach,“ přizná poprvé nahlas.

Sednu si vedle něj a chytnu ho za ruku. „Já taky.“

Dlouho mlčíme. Pak Tomáš řekne: „Nevím, jestli to zvládnu být dobrý táta čtyřem dětem.“

„Nikdo to neví,“ odpovídám upřímně.

Začínáme spolu znovu mluvit – pomalu, opatrně, jako bychom se učili chodit po tenkém ledě. Někdy se pohádáme kvůli hloupostem – kdo koupí pleny, kdo vyzvedne děti ze školky – ale už spolu zase snídáme u jednoho stolu.

Jednoho večera sedíme na balkoně s hrníčky čaje a díváme se na světla Prahy pod námi.

„Myslíš, že to zvládneme?“ ptá se Tomáš.

„Nevím,“ přiznávám popravdě. „Ale chci to zkusit.“

Když pak usínám vedle něj a slyším tiché oddechování našich dětí za zdí, přemýšlím: Je láska opravdu dost? Nebo je potřeba ještě něco víc – odvaha? Naděje? Odpustit sobě i druhým?

Co myslíte vy? Je možné překonat strach a nejistotu jen díky lásce? Nebo je potřeba ještě něco navíc?