Byla jsem připravená poslat peníze za byt, ale pak moje dcera vybuchla – a měla pravdu

„Mami, já tam bydlet nechci! Prosím, neposílej ty peníze!“ Míšiny oči byly zarudlé od slz a její hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Stála jsem u kuchyňského stolu, v ruce mobil s otevřenou bankovní aplikací, připravená odeslat zálohu na byt, který měl být naším novým domovem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

Ještě před rokem bych si nikdy nepomyslela, že budu ve čtyřiceti letech sama vychovávat dítě a hledat střechu nad hlavou. Když mě Marek opustil kvůli mladší kolegyni z práce, zůstaly jsme s Míšou samy v malém pronajatém bytě na okraji Prahy. Každý měsíc jsem počítala koruny, abychom vyšly, a šetřila každou možnou částku na vlastní bydlení. Byla to moje jediná jistota – že jednou budeme mít něco svého.

Prohlížela jsem inzeráty na Sreality.cz, pročítala diskuse na Modrém koníkovi a dokonce jsem si dala vlastní inzerát: „Hledám menší byt pro sebe a dceru, nejlépe Praha 4 nebo 10, platba v hotovosti.“ Odpovědí přišlo málo, většinou nereálné nabídky nebo podivné podmínky. Až jednou mi napsala paní Jana. Byt 2+kk v Nuslích, za cenu, která byla skoro podezřele nízká. Prý ho prodává po babičce, která nedávno zemřela. Fotky vypadaly hezky – starší nábytek, ale čisté zdi, slunný balkon.

Domluvily jsme si schůzku. Jana byla sympatická, trochu nervózní žena kolem padesátky. „Chci to mít rychle z krku,“ vysvětlovala mi hned mezi dveřmi. „Potřebuju peníze na vyrovnání s bratrem.“ Byt byl útulný, voněl po levanduli a starých knihách. Míša si hned sedla na parapet a dívala se ven na dvorek s dětským hřištěm.

„Mami, tady bych mohla chodit ven sama,“ šeptla mi do ucha. V tu chvíli jsem cítila naději – možná už brzy začneme nový život.

Jana chtěla zálohu 300 tisíc korun převodem na účet. Smlouvu prý sepíšeme u známého právníka, kterého doporučila. Všechno vypadalo v pořádku – až moc v pořádku. Ale já byla unavená z hledání a chtěla jsem už konečně klid.

Doma jsem večer seděla nad smlouvou, kterou mi Jana poslala e-mailem. Právník měl kancelář někde v Karlíně, nikdy jsem o něm neslyšela. Ale smlouva vypadala oficiálně – razítka, paragrafy, všechno jak má být.

Míša přišla do kuchyně s výrazem, který jsem u ní dlouho neviděla. „Mami, proč je ta paní tak divná? Proč pořád spěchá? A proč nechce ukázat papíry od bytu?“

Zamrazilo mě. „Co tím myslíš?“

„Když jsme tam byli, pořád říkala, že musíme rychle pryč. A když ses ptala na list vlastnictví, řekla jenom ‚to zařídíme později‘.“

Chvíli jsem mlčela. V hlavě mi běžely všechny ty příběhy o podvodech s byty, které jsem četla na internetu. Ale vždyť já přece všechno kontrolovala… Nebo ne?

Další den jsem zavolala na katastr nemovitostí. Byt byl skutečně vedený na jméno nějaké Marie Novotné – ale Jana Novotná tam nebyla uvedená vůbec. Zkusila jsem zavolat právníkovi – číslo bylo nedostupné.

Začala jsem panikařit. Co když bych opravdu poslala peníze? Co bych řekla Míše? Co bych dělala?

Večer jsme seděly s Míšou u stolu a já jí všechno vysvětlila. „Měla jsi pravdu,“ řekla jsem tiše a objala ji. „Děkuju ti za to, že jsi mě zastavila.“

Následující týdny byly těžké. Znovu jsme hledaly byt, tentokrát opatrněji. Každou nabídku jsem ověřovala dvakrát, někdy i třikrát. Míša byla u všeho se mnou – chodila na prohlídky, ptala se makléřů na detaily a vždycky mi připomínala: „Mami, hlavně nespěchej.“

Nakonec jsme našly malý byt v paneláku na Spořilově. Není to žádný zázrak – staré lino v kuchyni, výhled na parkoviště místo hřiště. Ale je náš. A hlavně – je skutečný.

Někdy si říkám: Jak je možné, že jsem byla tak slepá? Proč jsem nevěřila svému vlastnímu dítěti? Kolik dalších lidí naletí podobným podvodníkům jen proto, že zoufale touží po domově?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je správné naslouchat dětem i v tak vážných věcech? Napište mi svůj názor.