Babička, která volila úspory místo dárků

„Proč nám nikdy nedáš žádné opravdové dárky, babi?“ zeptala se mě jednou Markéta s očima plnýma očekávání a možná i trochu zklamání. Seděli jsme u stolu v kuchyni, kde voněla čerstvě upečená bábovka a káva. Byla to jedna z těch chvil, kdy jsem si uvědomila, že mé dobré úmysly nejsou vždy pochopeny tak, jak bych si přála.

Odjakživa jsem věřila, že nejlepší dárek, který mohu svým vnoučatům dát, je finanční jistota do budoucna. Každý rok jsem jim na narozeniny a Vánoce posílala peníze na jejich spořicí účty. Věřila jsem, že jednou, až budou potřebovat peníze na studium nebo na vlastní bydlení, budou mi za to vděční. Ale teď jsem viděla, že mé vnoučata touží po něčem jiném.

Karel se přidal do rozhovoru: „Všichni ostatní dostávají hračky nebo nové oblečení. My máme jen čísla na papíře.“ Jeho slova mě zasáhla jako blesk. Nikdy jsem nechtěla, aby se cítili ochuzeni nebo méněcenní ve srovnání s jejich vrstevníky.

Klára, nejmladší z nich, se na mě podívala s očima plnýma nevinnosti: „Babičko, já bych si přála panenku jako má Anička.“ Její přání bylo tak prosté a upřímné, že jsem se cítila jako ta nejhorší babička na světě.

Po jejich odchodu jsem seděla u stolu a přemýšlela o tom, co mi řekli. Možná jsem byla příliš zaměřená na budoucnost a zapomněla jsem na radost přítomného okamžiku. Ale jak bych mohla změnit svůj přístup? Celý život jsem byla vychovávána k tomu, abych šetřila a myslela na zadní vrátka.

Když jsem se o svých pocitech svěřila své dceři Janě, jejich matce, její reakce mě překvapila. „Mami,“ řekla jemně, „vím, že to myslíš dobře. Ale možná bys mohla najít rovnováhu mezi spořením a malými radostmi. Děti potřebují cítit tvou lásku i jinak než jen přes bankovní účet.“

Její slova mi dala hodně k zamyšlení. Rozhodla jsem se, že to zkusím jinak. Na další návštěvu jsem přinesla malý dárek pro každého z nich. Markéta dostala knihu její oblíbené autorky, Karel nový fotbalový míč a Klára tu panenku, po které tak toužila.

Když jsem jim dárky předala, jejich oči zářily radostí a já cítila něco, co jsem dlouho nezažila – okamžitou radost z dávání. Bylo to jako kdybych konečně našla klíč k jejich srdcím.

Ale i přes tuto změnu jsem se nevzdala svého přesvědčení o důležitosti úspor. S Janou jsme se dohodly, že budu pokračovat v posílání peněz na jejich účty, ale zároveň budu dbát na to, abych jim čas od času přinesla něco hmatatelného.

Tento nový přístup přinesl do naší rodiny klid a harmonii. Vnoučata si užívala jak dárky, tak vědomí, že mají něco naspořeno do budoucna. A já jsem se naučila, že láska může mít mnoho podob.

Někdy si ale stále kladu otázku: Udělala jsem správně? Nebo bych měla dál věřit jen v hodnotu úspor? Možná je to otázka, kterou si musí každý zodpovědět sám.