Zelená závistí: Můj boj s otčímovou protekcí na sestřině svatbě

„To snad nemyslíš vážně, tati!“ vyhrkla jsem, když jsem viděla, jak Petr – můj otčím, kterého jsem celý život oslovovala „tati“ – podává Kláře obálku s dvaceti tisíci na svatební šaty. Stála jsem v předsíni našeho bytu na Jižním Městě, v ruce držela hrnek s kávou a cítila, jak se mi třesou prsty. Klára, moje mladší sestra, se na mě jen vítězoslavně usmála a objala ho kolem ramen. „Děkuju, tati! Jsi nejlepší!“ zazpívala tím svým sladkým hlasem.

V tu chvíli jsem měla chuť rozbít ten hrnek o zeď. Vždycky to bylo tak – Klára dostávala všechno, co chtěla. Když mi bylo dvanáct a zjistila jsem, že Petr není můj biologický otec, zhroutila jsem se. Máma mi to řekla mezi řečí, jako by šlo o to, že dneska bude k večeři čočka. Ale Petr mě objal a řekl: „Pro mě jsi vždycky byla a budeš moje holka.“ Věřila jsem mu. Až do teď.

„A co já?“ vyklouzlo mi z úst dřív, než jsem to stihla zastavit. „Když jsem maturovala, dostala jsem od tebe knížku a čokoládu.“

Petr se na mě podíval tím svým unaveným pohledem. „Tvoje maturita byla taky důležitá, ale svatba je přece jen jednou za život,“ řekl a pokrčil rameny. Klára protočila oči. „Zase žárlíš, Lucko? Vždyť jsi měla taky všechno, co jsi chtěla.“

To nebyla pravda. Když jsem byla malá, táta – ten skutečný – odešel za jinou ženou a máma se zhroutila. Petr přišel do našeho života jako záchrana. Byl trpělivý, nosil domů bonbony a učil mě jezdit na kole. Ale když se narodila Klára, všechno se změnilo. Najednou byl pořád pryč v práci, nebo s Klárou na hřišti. Já byla ta starší, která si má poradit sama.

Teď, když Klára plánovala svatbu s tím svým dokonalým Markem – právníkem z Dejvic – bylo všechno jen o ní. Máma běhala po obchodech, Petr platil zálohy na restauraci a já… já jsem byla ta, která má být družičkou a usmívat se do foťáku.

Večer jsem seděla na balkoně a kouřila jednu cigaretu za druhou. V hlavě mi běžely vzpomínky: jak jsem jako malá čekala u okna, až si Petr najde čas na společné odpoledne; jak jsem mu nosila jedničky ze školy a doufala v pochvalu; jak jsem poprvé slyšela slovo „nevlastní“ a cítila se jako někdo cizí ve vlastní rodině.

Druhý den ráno jsem našla mámu v kuchyni. „Mami, proč má Klára vždycky všechno lepší?“ zeptala jsem se tiše.

Máma si povzdechla a nalila mi čaj. „Lucko, ty jsi silná holka. Vždycky jsi byla samostatná. Klára je… jiná. Potřebuje víc podpory.“

„A já ne?“ vyhrkla jsem.

Máma se na mě podívala s lítostí v očích. „Ty jsi to zvládla i bez toho.“

Ten den jsem šla do práce s těžkým srdcem. V kanceláři na Smíchově jsem seděla u počítače a předstírala zájem o tabulky s rozpočtem. Kolegyně Jana si všimla mé špatné nálady. „Co je s tebou? Vždyť budeš mít svatbu v rodině!“

„Jo,“ zamumlala jsem. „Ale připadám si jako páté kolo u vozu.“

Jana pokrčila rameny. „To znám. U nás doma byl brácha vždycky ten oblíbený.“

Večer před svatbou jsme s Klárou seděly v jejím pokoji a ona si zkoušela závoj. „Víš, že tě mám ráda?“ řekla najednou.

„Jo,“ odpověděla jsem suše.

„Ale někdy mám pocit, že mě nenávidíš.“

Podívala jsem se jí do očí. „Někdy ti závidím. Tátu… všechno.“

Klára si sundala závoj a sedla si vedle mě na postel. „Víš, že když jsi byla malá, Petr říkal mámě, že tě nikdy nebude umět milovat jako vlastní?“

Zamrazilo mě. „To řekl?“

Klára přikývla. „Ale pak tě viděl spát s plyšákem v náručí a změnil názor. Jenže… já vždycky cítila, že tě obdivuje za to, jak všechno zvládáš sama.“

Mlčely jsme dlouho. Pak mě Klára objala.

Svatba byla krásná – pro ostatní. Já stála vedle Kláry v bleděmodrých šatech a usmívala se do objektivu fotografa. Petr mě pohladil po rameni: „Jsem na tebe pyšný,“ zašeptal.

Ale já cítila jen prázdnotu.

Doma večer jsem seděla u okna a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem: Je možné někdy přestat závidět? Dá se odpustit rodině za to, že vás nevidí takové, jací jste? Nebo je lepší odejít a najít své místo jinde?

Co byste udělali vy? Zůstali byste a bojovali o lásku své rodiny, nebo byste šli dál?