Závěť: Když se můj bratr stal cizincem

„Tohle není fér, Anno! Ty jsi vždycky byla tatínkův mazánek!“ křičel na mě Petr, když jsme seděli naproti sobě v kuchyni našeho starého bytu na Žižkově. Jeho hlas se třásl vztekem a v očích měl slzy, které se snažil skrýt. Já jen mlčky svírala hrnek s vychladlým čajem a snažila se pochopit, kdy se z mého bratra stal někdo, koho nepoznávám.

Bylo to jen pár týdnů po pohřbu našeho otce. Všechno bylo ještě syrové, bolestivé, a přesto už jsme seděli u notářky a poslouchali, jak čte závěť. Otec nám zanechal byt na Žižkově – místo, kde jsme vyrůstali, kde jsme se smáli i hádali, kde jsme s Petrem jako děti hráli na schovávanou. Ale v závěti stálo, že byt připadá mně. Petr dostal chalupu v Orlických horách, kterou ale nikdy neměl rád. „To je nespravedlivé!“ opakoval pořád dokola.

„Tati měl důvod,“ snažila jsem se mu vysvětlit. „Vždyť jsi říkal, že na chalupu nikdy jezdit nebudeš…“

„To není o chalupě!“ přerušil mě ostře. „Jde o to, že jsi mu byla vždycky přednější. Já jsem byl ten problémový syn, co? Ten, co odešel z vejšky, co si neumí najít pořádnou práci!“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o majetek. Byla to roky potlačovaná bolest, žárlivost a pocit křivdy. Petr se cítil odstrčený a teď to všechno vyplulo na povrch.

Doma jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a hlavou mi běžely vzpomínky – jak jsme s Petrem stavěli bunkr z dek v obýváku, jak mě chránil před kluky ze sousedství. Kde se to všechno pokazilo? Proč teď stojíme proti sobě jako nepřátelé?

Další týdny byly peklo. Petr mi přestal zvedat telefon. Naše máma byla zoufalá: „Musíte si to vyříkat! Jste přece sourozenci!“ Ale Petr nechtěl slyšet o žádném smíru. Začal rozesílat rodině e-maily plné výčitek a obvinění. Sestřenice Jana mi volala: „Co se to mezi vámi děje? Petr říká, že jsi ho okradla!“

Byla jsem zoufalá. Nešlo mi o byt – klidně bych ho Petrovi přenechala, kdybych věděla, že to něco změní. Ale věděla jsem, že nejde o stěny a nábytek, ale o něco mnohem hlubšího.

Jednou večer jsem šla do hospody U Vystřelenýho oka s kamarádkou Lenkou. „Víš, Anno,“ řekla mi po druhém pivu, „tohle je typický český příběh. Dědictví roztrhá rodinu na kusy. Ale možná bys měla Petrovi napsat dopis. Ne o bytě, ale o vás dvou.“

Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem si sedla ke stolu a začala psát:

Milý Petře,

vím, že jsi na mě naštvaný a možná mě teď nenávidíš. Ale chci ti říct, že mi chybíš. Ne byt nebo chalupa – ty jsi mi chyběl už dávno před tím vším. Pamatuješ si ještě na ty naše letní prázdniny u babičky? Jak jsme spolu chytali ryby a smáli se? Nechci přijít o bratra kvůli papíru od notáře.

Tvá Anna

Dopis jsem mu hodila do schránky a čekala. Dny plynuly a nic se nedělo. Máma mi volala každý den: „Ozval se ti už?“ Jenže Petr mlčel.

Jednoho dne jsem šla z práce domů a u vchodu do domu stál Petr. Vypadal unaveněji než kdy dřív.

„Můžeme si promluvit?“ zeptal se tiše.

Sedli jsme si do kuchyně – stejné kuchyně, kde před měsícem křičel. Tentokrát byl tichý.

„Víš,“ začal pomalu, „já… já jsem ti záviděl. Vždycky jsi byla ta silnější. Já měl pocit, že mě nikdo nebere vážně. A teď… když táta umřel… všechno to na mě spadlo.“

Nevěděla jsem co říct. Jen jsem mu položila ruku na dlaň.

„Já bych ti ten byt klidně nechala,“ řekla jsem upřímně.

Petr zavrtěl hlavou: „Nejde o byt. Já jen… nechci být sám.“

Seděli jsme tam dlouho v tichu. Venku začalo pršet a kapky bubnovaly na parapet.

Od té doby už nic nebylo jako dřív – ale aspoň jsme spolu zase mluvili. Někdy je těžké odpustit a zapomenout na staré křivdy. Ale rodina je pořád rodina.

Občas si kladu otázku: Kolik rodin v Česku roztrhá dědictví? A stojí nám ty domy a byty za to, abychom přišli o ty nejbližší? Co byste udělali vy na mém místě?