Vyhozená z domova kvůli těhotenství: Po deseti letech přišli prosit o pomoc

„Tak co budeš dělat, Lucie? Myslíš, že tě tady budeme živit s dítětem?“ křičela na mě máma, zatímco táta stál opodál, ruce zkřížené na prsou, pohled tvrdý jako skála. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět. Bylo mi osmnáct, měla jsem před maturitou a v břiše mi rostl nový život. Petr, můj kluk, seděl na lavičce před naším panelákem a čekal, až mu řeknu, jak to dopadlo.

„Vyhodili mě,“ zašeptala jsem mu do ucha a rozbrečela se. Objímal mě dlouho, i když sám měl v očích strach. Jeho rodiče nás sice nenechali na ulici, ale nadšení nebyli. „Musíme to zvládnout sami,“ řekl mi tehdy Petr a já mu věřila.

Začali jsme v malém podnájmu v Nuslích. Byla tam plíseň na zdech a topení netopilo, ale byla to naše první společná domácnost. Petr chodil na brigády do supermarketu, já jsem po porodu malé Elišky zvládla dálkově dodělat maturitu. Byly dny, kdy jsme neměli na jídlo nic než rohlíky a čaj. Pamatuju si, jak jsem jednou seděla u okna a dívala se na Elišku spící v kočárku. „Jak tohle zvládnu? Co když selžu?“ ptala jsem se sama sebe. Ale pak jsem si vzpomněla na mámin pohled – ten pohled, který říkal: „Zklamala jsi nás.“ A tehdy jsem si slíbila, že to nevzdám.

Roky plynuly. Petr dostal práci ve skladu a já začala pracovat jako asistentka v malé účetní firmě. Eliška rostla jako z vody a já byla pyšná na to, co jsme dokázali. Občas jsem potkala mámu ve městě – vždycky přešla na druhý chodník. Táta mi jednou poslal k Vánocům pohled s nápisem „Všechno nejlepší“, ale bez podpisu. Bolí to víc než hádky.

Když bylo Elišce osm, koupili jsme si s Petrem malý byt na hypotéku v Modřanech. Byla jsem šťastná – poprvé jsem měla pocit, že někam patřím. Sousedky mě zvaly na kávu, Eliška měla kamarádky ve škole a Petr začal studovat večerně logistiku. Všechno se konečně začalo obracet k lepšímu.

A pak jednoho deštivého listopadového večera zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stáli oni – máma s tátou. Vypadali starší, unavenější, máma měla slzy v očích. „Lucie… můžeme dál?“ zeptala se tiše.

Seděli jsme v kuchyni a já vařila čaj, ruce se mi třásly. „Co potřebujete?“ zeptala jsem se přímo. Máma se rozplakala. „Táta přišel o práci, máme dluhy… Hrozí nám exekuce.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty noci strachu a samoty, všechny ty chvíle, kdy jsem si přála jejich objetí nebo aspoň slovo podpory. A teď tu byli oni – ti, kteří mě vyhodili z domova, protože jsem byla těhotná – a prosili mě o pomoc.

Petr přišel z práce a překvapeně se zastavil ve dveřích. „Co se děje?“ zeptal se opatrně.

„Rodiče potřebují pomoct,“ řekla jsem tiše.

Nastalo dlouhé ticho. Táta se díval do stolu, máma si utírala oči kapesníkem. „Lucinko… víme, že jsme ti ublížili,“ začala máma mezi vzlyky. „Byli jsme hloupí… báli jsme se, co řeknou lidi…“

„A co já?“ vyhrkla jsem najednou. „Co já jsem cítila? Když jste mě nechali samotnou? Když jste mě vyhodili s dítětem na krku?“

Máma mlčela, táta jen tiše řekl: „Omlouváme se.“

Bylo to poprvé za deset let, co jsem slyšela od táty slovo omluva.

Seděli jsme tam dlouho do noci. Petr mi stiskl ruku pod stolem a já věděla, že rozhodnutí je jen na mně.

Nabídla jsem jim pomoc – ne proto, že bych zapomněla nebo odpustila všechno hned, ale proto, že jsem nechtěla být stejná jako oni tehdy ke mně. Pomohli jsme jim najít levnější byt a Petr jim pomohl s papíry ohledně dluhů.

Náš vztah je pořád křehký jako tenká skořápka vajíčka. Máma mi občas volá a ptá se na Elišku. Táta je pořád uzavřený, ale občas přijde na kávu.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla bych jim odpustit úplně? Nebo je správné chránit svoje srdce před těmi, kteří ho kdysi rozbili?

Co byste udělali vy? Odpustili byste rodičům po tolika letech? Nebo byste je nechali nést následky svých rozhodnutí?