„Tvůj otčím je pro tebe cizí. Nechápu, proč s ním chceš žít, Honzo“: Karolína byla rozhořčená

Karolína seděla u kuchyňského stolu a její prsty rytmicky klepaly o dřevěný povrch. Její syn Honza stál naproti ní, ruce zkřížené vzdorovitě na hrudi. Napětí v místnosti bylo hmatatelné.

„Honzo, nechápu, proč chceš žít s Lukášem,“ řekla Karolína, její hlas zněl frustrovaně. „Je pro tebe prakticky cizí.“

Honza se naštvaně podíval. „Je to můj otec, mami. Mám právo ho poznat.“

Karolína si hluboce povzdechla a promnula si spánky. „Možná je tvůj biologický otec, ale nikdy tu pro nás nebyl. Ani nechtěl být zapojený, když jsem mu řekla, že jsem těhotná.“

Byla to pravda. Karolína se s Lukášem seznámila během krátkého románku na vysoké škole. Nikdy to nemysleli vážně a když zjistila, že je těhotná, Lukáš dal jasně najevo, že nechce být otcem. Karolína se rozhodla dítě si nechat a vychovávala Honzu sama s pomocí svých rodičů.

Po mnoho let byl Lukáš jen jménem na Honzově rodném listě. Posílal občas narozeninové přání a platil výživné, ale nikdy nebyl skutečnou součástí Honzova života. Nyní, v šestnácti letech, se Honza rozhodl, že chce svého otce poznat.

„Vím, že tu předtím nebyl,“ řekl Honza měkčím hlasem. „Ale snaží se to napravit. Chce, abych s ním nějakou dobu žil.“

Karolína zavrtěla hlavou. „Neznáš ho, Honzo. Nevíš, jaký je.“

Honza zatnul čelist. „A čí je to chyba? Nikdy jsi mu nedala šanci.“

Karolína pocítila záchvěv viny. Možná byla příliš rychlá v tom, aby Lukáše vyřadila z jejich života. Ale udělala to, co považovala za nejlepší pro Honzu.

„Není to špatný člověk,“ pokračoval Honza. „Má dobrou práci, pěkný dům… Dokonce má psa.“

Karolína se nemohla ubránit úsměvu. Honza vždycky chtěl psa, ale jejich malý byt a nabitý program to nikdy neumožňovaly.

„Prosím, mami,“ prosil Honza. „Jen mi dej šanci to zkusit na pár měsíců. Když to nevyjde, vrátím se.“

Karolína se podívala do očí svého syna a viděla tam odhodlání. Věděla, že ho nemůže držet od touhy poznat svého otce.

„Dobře,“ řekla nakonec. „Ale pokud se něco pokazí, okamžitě se vrátíš.“

Honza nadšeně přikývl. „Děkuji, mami.“

Následující týdny byly plné balení a příprav. Karolína sledovala, jak se Honza stále více těší na možnost žít s Lukášem. Snažila se být podpůrná, ale v zadní části mysli jí stále hlodal pocit neklidu.

Konečně nadešel den, kdy měl Honza přestěhovat k Lukášovi. Karolína ho odvezla k Lukášovu domu, skromnému dvoupatrovému domu v klidné čtvrti. Lukáš je přivítal u dveří, vypadal nervózně, ale nadějně.

„Ahoj, Honzo,“ řekl Lukáš a poplácal svého syna po zádech. „Vítej doma.“

Honza se usmál a nesměle objal svého otce. Karolíně se při pohledu na ně udělal knedlík v krku.

„Postarej se o něj,“ řekla Lukášovi s lehce třesoucím se hlasem.

„Postarám,“ slíbil Lukáš.

Karolína odjela s očima plnýma slz a doufala, že udělala správné rozhodnutí.

Týdny se změnily v měsíce a zpočátku vše vypadalo dobře. Honza pravidelně volal a vyprávěl Karolíně o své nové škole a kamarádech. Zdál se být šťastný.

Ale pak volání začala být méně častá. Když Karolína slyšela od Honzy, zněl vzdáleně a roztržitě. Snažila se nedělat si starosti a říkala si, že je jen zaneprázdněný přizpůsobováním se novému životu.

Jednoho večera Karolína obdržela hovor od Lukáše.

„Karolíno,“ řekl napjatým hlasem. „Musíme si promluvit o Honzovi.“

Srdce jí kleslo. „Co je špatně?“

„Má problémy ve škole,“ přiznal Lukáš. „Chodí za školu, stýká se s nesprávnou partou… Nevím, co mám dělat.“

Karolína pocítila nával hněvu a strachu. „Proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Myslel jsem si, že to zvládnu,“ řekl Lukáš obranářsky. „Ale začíná to být mimo kontrolu.“

Karolína věděla, že musí jednat rychle. Té noci jela k Lukášovu domu s odhodláním přivést Honzu zpět domů.

Když dorazila, našla Honzu v jeho pokoji, vypadal sklesle a uzavřeně.

„Honzo,“ řekla jemně. „Co se děje?“

Podíval se na ni s očima plnýma slz. „Myslel jsem si, že život s tátou bude jiný… lepší. Ale není.“

Karolína pevně objala svého syna a cítila jeho bolest jako svou vlastní.

„Pojďme domů,“ zašeptala.

Když jeli zpět do jejich bytu, Karolína nemohla setřást pocit, že nějakým způsobem selhala svému synovi. Snažila se ho chránit před zklamáním, ale nakonec ho stejně našlo.