Slzy na svatbě: Matčina zklamaná srdce

„Tomáši, prosím tě, ještě jednou se nad tím zamysli!“ šeptala jsem mu do ucha v předsálí radnice, zatímco hosté už netrpělivě přešlapovali v hlavním sále. Můj hlas se třásl a ruce jsem měla ledové. Tomáš se na mě podíval s tím svým tvrdohlavým pohledem, který jsem znala už od jeho dětství. „Mami, už je pozdě. Lucii miluju a nic na tom nezměníš.“

V tu chvíli jsem věděla, že jsem prohrála. Celé měsíce jsem se snažila Tomášovi vysvětlit, že Lucie není ta pravá. Byla jiná než naše rodina – hlučná, bez zábran, často mě přehlížela a nikdy si nenašla čas na obyčejné povídání u kávy. Vždycky měla něco důležitějšího na práci. A Tomáš? Ten byl zaslepený láskou, nebo spíš poblouzněním, jak jsem si myslela.

Když zazněla hudba a Lucie vešla do sálu v bílé krajkové róbě, všichni tleskali. Jen já jsem cítila, jak mi po tváři stékají slzy. Neuměla jsem je zastavit. Vedle mě stála moje sestra Jana a tiše mi stiskla ruku. „To přejde, uvidíš,“ zašeptala. Ale já věděla, že tohle jen tak nepřejde.

Po obřadu jsme se přesunuli do restaurace na Malé Straně. Všude smích, přípitky, Lucie se smála až příliš hlasitě a Tomáš ji hrdě objímal kolem pasu. Snažila jsem se usmívat, ale uvnitř mě to bolelo. Když přišel čas na první tanec, Lucie mě vyzvala: „Pojďte si zatancovat, maminko!“ Její hlas zněl falešně sladce. Odmítla jsem s výmluvou na bolavé koleno.

Doma mě čekalo ticho a prázdno. Manžel Petr byl vždycky spíš tichý pozorovatel, nikdy se do hádek nepletl. „Nech ho být,“ říkal mi často. „Musí si to prožít sám.“ Ale já jsem byla přesvědčená, že jako matka mám právo chránit svého syna před chybami.

První rok manželství byl plný hádek a nedorozumění. Tomáš mi volal čím dál míň, Lucie se u nás téměř neukazovala. Když jsem jim jednou nabídla nedělní oběd, Lucie odpověděla: „My máme jiné plány.“ Tomáš jen mlčky přikývl a já cítila, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

Jednoho dne mi Tomáš zavolal: „Mami, potřebuju si s tebou promluvit.“ V jeho hlase byla únava i smutek. Sešli jsme se v kavárně U Černého vola. Seděl tam shrbený, oči zarudlé. „S Lucií to neklape,“ přiznal tiše. „Pořád se hádáme. Ona chce dítě, já ještě nejsem připravený.“

Chtěla jsem mu říct: Já ti to říkala! Ale místo toho jsem ho jen pohladila po ruce. „To zvládnete,“ zalhala jsem.

Za pár měsíců přišla další rána – Tomáš mi oznámil, že se rozvádějí. Lucie odešla k jinému muži a Tomáš zůstal sám v prázdném bytě na Jižním Městě. Snažila jsem se mu být oporou, ale naše vztahy byly napjaté. Oba jsme věděli, že mezi námi visí všechna ta nevyřčená slova a staré křivdy.

Pak se v jeho životě objevila nová žena – Andrea. Byla úplně jiná než Lucie: tichá, laskavá, pracovala jako zdravotní sestra v Motole. Tomáš vypadal šťastnější než kdy dřív a já doufala, že tentokrát to vyjde.

Jenže Andrea měla malou dcerku z předchozího vztahu – Elišku. A najednou jsem zjistila, že mám problém přijmout nejen Andreu, ale i její dítě. Připadala jsem si odstrčená – Tomáš trávil víkendy s Andreou a Eliškou na výletech po Karlštejně nebo v ZOO, zatímco já seděla doma sama.

Jednou večer mi Tomáš zavolal: „Mami, přijď k nám na večeři.“ Váhala jsem, ale nakonec šla. Andrea uvařila svíčkovou a Eliška mi přinesla obrázek – nakreslila mě s velkým srdcem kolem hlavy. Bylo to dojemné a já cítila slzy v očích.

Po večeři jsme seděli v obýváku a Tomáš najednou řekl: „Mami, chci ti poděkovat za všechno… i když jsme spolu měli těžké chvíle.“ Podíval se na mě s takovou upřímností, že jsem poprvé po letech cítila klid.

Ale stejně mě někde uvnitř hlodala otázka: Udělala jsem všechno správně? Nebo jsem svými zásahy Tomášovi jen ublížila? Možná bych měla víc důvěřovat jeho rozhodnutím…

A tak tu teď sedím u okna, dívám se na prázdnou ulici a přemýšlím: Má matka právo zasahovat do života svého dítěte? Nebo bychom měli nechat své děti padnout i vstát podle jejich vlastních rozhodnutí? Co byste udělali vy na mém místě?