První výplata: Tajemství, které změnilo mou rodinu

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ vyhrkl jsem, když jsem v ruce svíral zažloutlou obálku s mým jménem. V bytě po mamince, kde ještě voněla její levandulová voda a kde se na stole třpytily drobky po včerejší bábovce, se mi rozklepaly ruce. Bylo to přesně 62 let od chvíle, kdy jsem jí tuhle obálku s první výplatou podal. Tehdy jsem byl kluk, co si myslel, že svět je jednoduchý – že když dáš mamince peníze, všechno se tím spraví.

Byl rok 1958 a já nastoupil do ČKD jako učeň. Práce byla těžká, ruce rozedřené do krve, ale když jsem dostal první výplatu – 320 korun československých – měl jsem pocit, že jsem konečně dospělý. Doma v našem malém bytě na Žižkově seděla maminka u stolu a šila záplaty na mé montérky. „Mami, tohle je pro tebe,“ řekl jsem tehdy a položil obálku před ni. Usmála se, pohladila mě po vlasech a řekla: „To jsi nemusel, Františku.“ Ale v očích jí hrály slzy.

Táta byl v té době už tři roky pryč. Neodešel dobrovolně – komunisté ho zavřeli za to, že prý pomáhal převádět lidi přes hranice. Doma jsme o tom nemluvili. Maminka byla najednou sama na všechno: na mě, na mladší sestru Alenu i na nekonečné fronty na maso. Já chtěl být chlapem, chtěl jsem jí pomoct. Proto ta výplata.

Roky plynuly. Já šel na vojnu, pak jsem se oženil s Lídou a odstěhoval se do paneláku na Proseku. S maminkou jsme si volali, ale nikdy jsme nebyli moc na slova. Vždycky říkala: „Hlavně ať jste zdraví.“ Nikdy mi neřekla, že je na mě pyšná. Nikdy mi neřekla, že jí chybím.

Teď tu stojím v jejím bytě a zírám na tu obálku. Peníze jsou tam všechny – ani koruna nechybí. Uvnitř je složený lístek s jejím písmem: „Františkova první výplata. Pro horší časy.“

Najednou mě zaplaví vzpomínky: jak jsme s Alenou seděli pod stolem a poslouchali hádky rodičů o tom, jestli táta riskuje zbytečně moc; jak maminka plakala do polštáře, když přišel dopis z vězení; jak mi jednou v zimě dala poslední kousek chleba a sama si nedala nic.

„Proč jsi to nikdy neutratila?“ šeptám do prázdna.

Za mnou se ozve tiché zakašlání. Otočím se – ve dveřích stojí Alena. Má v očích stejný smutek jako já. „Víš, že máma nikdy nic pro sebe neutratila,“ řekne tiše. „Vždycky všechno schovávala pro nás.“

Sedneme si spolu ke stolu a chvíli mlčíme. Pak Alena vytáhne starý deník. „Našla jsem to mezi jejími věcmi,“ podává mi ho. Opatrně listuji stránkami popsanými úhledným písmem:

„Dnes mi František dal svou první výplatu. Srdce mi puká pýchou i smutkem – měl by ty peníze utratit za radost, ne za starosti své matky. Ale nemůžu mu to říct. Musím být silná. Pro něj i pro Alenku.“

Zavřu oči a cítím, jak mi po tváři stékají slzy. Celý život jsem si myslel, že jsem jí pomohl – a přitom jsem jí připomněl jen tíhu její samoty.

„Měli jsme jí víc říkat, že ji máme rádi,“ zašeptá Alena.

„Měli,“ přikývnu.

Venku začíná pršet. Kapky bubnují do parapetu stejně jako tehdy, když jsme byli malí a schovávali se před bouřkou pod peřinou.

Dívám se na obálku a přemýšlím: Kolik věcí jsme si v rodině nikdy neřekli? Kolik lásky zůstalo nevyřčené?

Možná je čas začít mluvit – dokud ještě máme komu.