„Přiveď děti, ale peněženku nezapomeň“: Rodinné tajemství pod jabloní

„Jano, nezapomeň přivézt děti. A peněženku taky,“ ozvalo se z telefonu hlasem, který byl kdysi plný smíchu, ale teď v něm zůstala jen únava. Máma. Věděla jsem, co tím myslí. Táta už sotva chodil, zahrada zarůstala plevelem a já měla pocit, že se na mě všechno sype.

„Mami, vždyť víš, že teď nemáme moc peněz. Petr je pořád bez práce a já…“

„Já vím, Jani. Ale víš, jak to je. Něco je potřeba koupit, něco opravit…“

Zavěsila jsem a chvíli jen seděla na posteli. Děti se hádaly v obýváku o ovladač od televize a já měla chuť utéct. Jenže kam? Do paneláku v Brně, kde jsme žili na dvou a půl pokojích, nebo zpátky do vesnice, kde mě čekaly jen výčitky a ticho?

Když jsme přijeli k rodičům do Vranovic, bylo to jako vždycky. Táta seděl pod jabloní, v ruce hrnek s kafem, oči upřené do trávy. „Ahoj, tati,“ řekla jsem tiše. Jen kývl hlavou. Děti běžely k houpačce a já šla za mámou do kuchyně.

„Jani, podívej na tu zahradu. Kdo to má dělat? Táta už nemůže a já…“

„Já vím, mami. Ale já taky nemůžu pořád jezdit. Petr hledá práci, děti jsou malé…“

Máma se na mě podívala pohledem, který jsem znala od dětství. Směs lásky a zklamání. „Všichni máme svoje starosti,“ řekla nakonec.

Odpoledne jsme šli na zahradu. Děti sbíraly padaná jablka a já s mámou plely záhony. „Víš, Jani,“ začala opatrně máma, „kdybys nám mohla trochu pomoct i finančně…“

„Mami! My sami sotva vyjdeme! Petr je už půl roku doma, já mám poloviční úvazek…“

„Ale my jsme vám taky pomáhali! Když jste stavěli byt, když jste potřebovali na auto…“

Stála jsem tam s rukama od hlíny a měla chuť křičet. Proč je všechno vždycky o penězích? Proč nemůžeme být prostě rodina?

Večer jsme seděli u stolu a jedli bramborovou polévku. Táta mlčel, máma se snažila být veselá kvůli dětem. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Sousedka paní Králová přišla s koláčem.

„To máte za tu pomoc s plotem,“ usmála se na tátu.

Táta jen kývl hlavou a poděkoval. Když odešla, máma si povzdechla: „Vidíš? Lidi si pomáhají.“

Cítila jsem se provinile. Vždyť jsem taky chtěla pomoct. Ale jak? Když sama nevím, jak dál?

Další den ráno jsem našla tátu v kůlně. Seděl tam potmě a v ruce držel starou fotku – já jako malá na houpačce pod jabloní.

„Tati?“

Mlčel dlouho. Pak tiše řekl: „Víš, Jano… Já už toho moc nezvládnu. Ale nechci být nikomu na obtíž.“

Sedla jsem si vedle něj a poprvé po letech ho objala.

„Nikdy jsi nebyl na obtíž,“ zašeptala jsem.

Ale věděla jsem, že lžu.

Odpoledne přijel Petr. Byl nervózní, unavený. Máma mu hned podala seznam věcí na opravu: „Petr, potřebujeme spravit okap a natřít plot.“

Petr se na mě podíval pohledem plným zoufalství: „Jano, já už fakt nemůžu.“

Děti se mezitím hádaly o poslední koláč a já měla pocit, že se zblázním.

Večer jsme seděli s mámou u stolu a poprvé po letech spolu pili víno.

„Mami… Proč je to mezi námi tak těžké?“

Podívala se na mě unavenýma očima: „Protože jsme nikdy neuměli mluvit o tom, co nás bolí.“

A pak mi vyprávěla o svém dětství – o tom, jak její máma byla tvrdá a nikdy jí neobjala. O tom, jak celý život šetřila každou korunu ze strachu, že nebude dost.

„Já nechci být jako ona,“ řekla tiše.

A já pochopila, že celý ten náš boj o peníze není o penězích. Je to strach z nedostatku lásky.

Když jsme odjížděli zpátky do Brna, máma mi do ruky vtiskla sáček s jablky a obálku.

„To je pro děti,“ řekla.

V autě jsem obálku otevřela – bylo v ní pět tisíc korun.

Rozbrečela jsem se.

Doma večer jsem seděla u okna a dívala se na děti spící v posteli.

Celé léto jsem přemýšlela: Proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč máme pocit viny za to, že něco potřebujeme? A proč je někdy největší bolest ta nevyřčená?

Možná bychom si měli častěji říkat pravdu – i když bolí.

Co myslíte? Dokážeme někdy opravdu mluvit otevřeně se svými rodiči? Nebo budeme pořád mlčet a doufat, že to nějak přejde?