Ozvěny nevyřčené lásky: Příběh zanedbání a samoty v srdci Prahy

„Hano! Okamžitě sem pojď!“ ozvalo se z kuchyně a já jsem sebou trhla. Sklenice v mé ruce zacinkala o dřez a já se snažila potlačit třes v prstech. Bylo mi jednadvacet, ale pokaždé, když otec zvedl hlas, cítila jsem se jako malá holka. Vstoupila jsem do kuchyně, kde seděl Jaroslav, můj otec, s prázdnou lahví rumu před sebou. Matka Alena stála u sporáku, oči sklopené, ruce sevřené v pěst.

„Kde je večeře?“ zavrčel otec a já zahlédla modřinu na matčině zápěstí. Nikdy jsem ji neviděla plakat. Nikdy jsem ji neviděla bránit se. Jen tiše snášela jeho výbuchy a mě nechávala napospas stejnému osudu.

„Za chvíli bude,“ pípla matka a já cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek. Proč nikdy nic neřekla? Proč mě nikdy neochránila? Vždyť jsem byla její dcera! Ale ona jen stála, jako by byla součástí nábytku, ne člověk.

Otec se na mě podíval kalnýma očima. „Ty taky nic neumíš. Po kom jsi tak neschopná?“

Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem mu říct, že za všechno může on. Ale místo toho jsem jen mlčky odešla do svého pokoje. Tam jsem si sedla na postel a objala kolena. V hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že až bude po večeři, bude zase křik. Možná i rány. A matka bude mlčet.

Bydleli jsme v paneláku na Jižním Městě. Všude kolem byly stejné šedé domy, stejné unavené tváře lidí v tramvaji. Nikdo si ničeho nevšímal. Nikdo nikdy nezaklepal na dveře, když z našeho bytu zněl křik.

Ve škole jsem byla tichá. Učitelé mě měli za vzornou studentku, ale nikdo se neptal, proč mám pod očima kruhy a proč nikdy nezvu kamarády domů. Moje nejlepší kamarádka Petra jednou navrhla, že přijde na návštěvu. Vymyslela jsem si, že máme doma rekonstrukci.

Jednou večer jsem slyšela matku tiše vzlykat v koupelně. Stála jsem za dveřmi a poslouchala její tlumený pláč. Chtěla jsem vejít a obejmout ji, ale něco mě zastavilo. Možná strach, možná hněv. Proč nikdy nic neudělala? Proč nás oba nechala trpět?

Když mi bylo osmnáct, rozhodla jsem se odejít. Našla jsem si brigádu v knihkupectví na Vinohradech a začala šetřit peníze. Matka se mě jednou zeptala: „Proč jsi pořád pryč?“ Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jí řekla pravdu: „Protože doma je mi zle.“

Neodpověděla. Jen sklopila oči a dál míchala polévku.

Otec si mého odcházení sotva všiml. Byl ponořený do svého světa lahví a výčitek. Jednou mě dokonce obvinil, že za jeho pití můžu já – že kdybych byla lepší dcera, nemusel by pít.

Ve dvaceti jsem si našla malý podnájem na Žižkově. Byt byl tmavý a vlhký, ale byl můj. První noc jsem nemohla usnout – ticho bylo ohlušující. Chyběl mi dokonce i ten křik, protože byl jediným zvukem mého dětství.

Začala jsem chodit na terapii. Psycholožka Jana mi řekla: „To, co jste prožila, není vaše vina.“ Ale já tomu dlouho nevěřila. Všechno ve mně křičelo opak.

Jednou mi matka zavolala: „Táta je v nemocnici.“ Její hlas byl prázdný, bez emocí.

„A co odejdeš?“ zeptala jsem se jí tiše.

„Nemůžu,“ odpověděla po chvíli ticha.

„Proč?“

„Nevím… Asi už neumím být sama.“

Zavěsila jsem a dlouho seděla u okna s pohledem upřeným na šedou ulici pod sebou.

Otec zemřel o měsíc později na selhání jater. Na pohřeb přišlo pár jeho kamarádů z hospody a matka plakala – poprvé opravdu nahlas. Já necítila nic. Jen prázdno.

Po pohřbu jsme seděly s matkou v kuchyni jejího bytu. Mlčky jsme popíjely čaj.

„Promiň,“ řekla najednou matka tiše.

Podívala jsem se na ni – její tvář byla unavená, oči zarudlé.

„Za co?“ zeptala jsem se.

„Že jsem tě neochránila.“

Chtěla jsem jí odpustit, ale nedokázala jsem to říct nahlas. Mezi námi viselo příliš mnoho nevyřčených slov.

Dnes je mi jednadvacet a stále hledám cestu k sobě samé. Někdy mám pocit, že nikdy nebudu schopná milovat ani důvěřovat – že ozvěny toho všeho ve mně budou znít navždy.

Ale někdy si říkám: Je možné odpustit někomu, kdo vás zradil tím nejhorším způsobem? A můžeme někdy skutečně uniknout stínům svého dětství?