„Opustila jsi mě, jsme teď cizí“: Natálie řekla své matce, když přišla z práce domů

Natálie seděla na opotřebované pohovce, oči upřené na hodiny na zdi. Bylo skoro 20 hodin a její matka, Anna, stále nebyla doma. Dům byl strašidelně tichý, kromě občasného vrzání starých dřevěných podlah. Natálie si povzdechla, cítila směs hněvu a smutku, která se v ní hromadila.

Anna pracovala na noční směny v místní jídelně tak dlouho, jak si Natálie pamatovala. Od té doby, co je její manžel, Matěj, opustil hned po narození Natálie, byla Anna jediným živitelem. Matěj slíbil, že zůstane v kontaktu a bude součástí života jejich dcery, ale tyto sliby rychle zmizely v nicotě. Přestěhoval se do jiného kraje, založil novou rodinu a nechal Annu, aby posbírala střepy.

Natálie cítila bodnutí zášti pokaždé, když na svého otce pomyslela. Vyrůstala bez něj a teď, v šestnácti letech, ho sotva znala. Ale nebyl to jen Matěj, na koho byla naštvaná; byla to i Anna. Její matka byla vždycky v práci, vždycky unavená, vždycky příliš zaneprázdněná na to, aby s ní trávila čas. Natálie měla pocit, že vyrůstá sama, i když její matka byla fyzicky přítomná.

Zvuk vrzajících předních dveří vytrhl Natálii z myšlenek. Anna vešla dovnitř a vypadala vyčerpaně. Její uniforma byla potřísněná mastnotou a kávou a vlasy měla stažené do neupraveného drdolu. Shodila tašku na podlahu a kopla si boty, přičemž se při tom zašklebila.

„Ahoj, miláčku,“ řekla Anna a snažila se usmát. „Jaký jsi měla den?“

Natálie neodpověděla. Jen zírala na svou matku, oči plné směsi bolesti a hněvu.

Anna si povzdechla a šla k pohovce, sedla si vedle své dcery. „Vím, že je to těžké, Natálie. Ale dělám, co můžu.“

„Co můžeš?“ vybuchla Natálie. „Nikdy tu nejsi! Necháváš mě samotnou každý den a noc. Mám pocit, že tě už ani neznám.“

Annina tvář zesmutněla. Natáhla se, aby se dotkla Natáliiny ruky, ale ta se odtáhla.

„Musím pracovat, Natálie,“ řekla tiše Anna. „Musím nás uživit.“

„Ale za jakou cenu?“ odsekla Natálie. „Nechala jsi mě samotnou tak dlouho, že jsme teď cizí. Opustila jsi mě stejně jako táta.“

Anniny oči se naplnily slzami. Vždycky věděla, že vychovávat Natálii sama bude těžké, ale neuvědomovala si, jak moc to ovlivní jejich vztah. Chtěla být pro svou dceru tam, podporovat ji a vést ji životem, ale realita jejich situace to téměř znemožňovala.

„Je mi to líto,“ zašeptala Anna. „Přála bych si, aby to bylo jinak.“

Natálie vstala a zavrtěla hlavou. „Omluva nestačí, mami. Potřebovala jsem tě a ty jsi tu nebyla.“

S těmito slovy odešla Natálie do svého pokoje a práskla za sebou dveřmi. Anna zůstala sedět na pohovce s proudícími slzami po tváři. Cítila hluboký pocit selhání a lítosti. Snažila se tak moc zajistit své dceři vše potřebné, ale tím ztratila to nejdůležitější: jejich pouto.

Jak noc pokračovala, Anna seděla sama v obývacím pokoji a přehrávala si Natáliina slova stále dokola v hlavě. Věděla, že jejich vztah už možná nikdy nebude stejný. Tíha tohoto uvědomění jí těžce ležela na ramenou.

V tichu noci si Anna udělala tichý slib: najde způsob, jak být pro Natálii tam, bez ohledu na to, co to bude stát. Ale hluboko uvnitř se bála, že už může být příliš pozdě.