Okovy dokonalosti: Matčina volba

„Mami, já už to dál nevydržím. Chci se rozvést.“

Ta slova mi v hlavě zněla jako ozvěna v prázdné místnosti. Seděla jsem naproti Janě v naší kuchyni, kde voněla čerstvá káva a na stole ležely ještě teplé koláče. Všechno vypadalo tak normálně, tak bezpečně. Ale její oči byly zarudlé a ruce se jí třásly. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět.

„Janičko, co to povídáš? Vždyť s Petrem jste spolu už deset let. Máte krásný byt, práci, malou Aničku…“ snažila jsem se zachytit poslední zbytky jistoty.

„Mami, já už to prostě nedávám. Každý den je stejný. Petr mě neposlouchá, všechno je jen rutina. Já… já se dusím,“ zašeptala a slzy jí stékaly po tváři.

V tu chvíli jsem si vzpomněla na sebe před třiceti lety. Jak jsem seděla na stejné židli a svěřovala se své matce, že už nemůžu dál žít s tátou. Ale ona mi tehdy řekla: „Vydrž to, Aleno. Kvůli dětem. Kvůli rodině.“ A já poslechla. Zůstala jsem. A teď? Teď tu sedí moje dcera a žádá mě o pochopení, které jsem sama nikdy nedostala.

„Jani, rozvod není řešení na všechno. Všichni máme problémy. Já s tátou jsme taky neměli vždycky růžové dny,“ snažila jsem se ji přesvědčit.

„Ale ty jsi byla nešťastná! Pamatuju si, jak jsi večer brečela v koupelně. Já nechci dopadnout stejně!“ vykřikla Jana.

Zamrazilo mě. Tolik let jsem se snažila být silná, skrývat své bolesti a ukazovat jen tu správnou tvář světu. Proč? Abych ochránila děti? Nebo abych naplnila očekávání sousedů, kolegů, celé rodiny?

Za oknem začalo pršet. Kapky bubnovaly do parapetu a já cítila, jak se ve mně mísí vztek, smutek i bezmoc.

„A co Anička? Myslela jsi na ni? Vždyť je ještě malá…“

Jana si otřela slzy. „Právě proto! Nechci, aby vyrůstala v domě plném ticha a nevyřčených výčitek. Chci jí ukázat, že máma může být šťastná.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty rodinné oslavy, kde jsme hráli divadlo šťastné rodiny. Na Vánoce, kdy jsme se usmívali kvůli dětem, i když jsme spolu s manželem už dávno nemluvili o ničem jiném než o nákupech a účtech.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem kdy považovala za správné. Co když jsem celou dobu žila ve lži? Co když jsem svou dceru naučila jen přetvářce?

„Mami… já tě mám ráda. Ale potřebuju tvou podporu,“ řekla Jana tiše.

V tu chvíli mi hlavou proběhly všechny ty roky obětí – kvůli dětem, kvůli manželovi, kvůli tomu, co si řeknou ostatní. A najednou jsem si uvědomila, že Jana nechce opakovat moje chyby.

Večer jsem seděla sama v obýváku a dívala se do tmy. Manžel přišel domů pozdě, jako obvykle. „Co je s tebou?“ zeptal se bez zájmu.

„Jana chce rozvod,“ odpověděla jsem.

„No a? Dneska se rozvádí každý druhý,“ mávl rukou a pustil televizi.

Zůstala jsem sedět v křesle a přemýšlela o tom, jak jsme se s mužem odcizili. Kdy jsme přestali být partneři? Kdy jsme začali žít jen vedle sebe?

Druhý den mi volala sestra Marie. „Slyšela jsem o Janě. To je ostuda! Co tomu řekne rodina? Sousedi?“

„A co Jana?“ zeptala jsem se poprvé v životě nahlas.

Marie zmlkla. „No… hlavně aby to zvládla Anička.“

Celý týden jsem chodila jako tělo bez duše. V práci jsem dělala chyby, doma jsem byla podrážděná. Pořád mi v hlavě zněla Janina slova: „Nechci dopadnout jako ty.“

Jednoho večera jsem zašla za Janou domů. Seděla na gauči s Aničkou v náručí a vypadala klidněji než kdy dřív.

„Mami… promiň, že ti přidělávám starosti,“ řekla Jana.

Objala jsem ji a poprvé po letech jsem jí řekla pravdu: „Já ti závidím tu odvahu.“

Rozplakala se mi na rameni a já věděla, že tentokrát musím být jinou matkou, než byla ta moje.

Dnes už vím, že štěstí není o dokonalosti ani o tom, co si myslí ostatní. Je o odvaze žít svůj život podle sebe.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Udělala bych to taky? Měla bych odvahu odejít – nebo aspoň říct pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?