Nový začátek: Když jsem se nastěhovala k dceři

„Mami, už to takhle dál nejde! Nemůžeš zůstat sama v tom bytě, když sotva dojdeš na záchod!“ Lucie stála uprostřed mého obýváku, ruce v bok, oči plné starostí i neústupnosti. V tu chvíli jsem měla chuť na ni zakřičet, že nejsem žádná troska, že ještě zvládnu sama žít. Ale koleno mě pálilo a v hlavě mi hučelo po včerejším pádu na schodech.

„A co chceš dělat? Zavřít mě do domova?“ vyjela jsem na ni ostřeji, než jsem chtěla. Vím, že to nemyslela zle. Ale ta představa – opustit svůj byt, všechny ty knihy, staré hrnky po babičce, výhled na park…

Lucie si povzdechla. „Mami, nabízím ti, abys šla bydlet ke mně. Mám volný pokoj, Tomáš je většinu týdne v práci a děti by tě rády vídaly častěji. Aspoň na čas, než se dáš dohromady.“

Seděla jsem na pohovce a cítila se menší než kdy dřív. Vždycky jsem byla ta silná – zvládla jsem rozvod, dvě práce najednou, postavila Lucii na nohy. A teď? Teď mě vlastní tělo zrazuje.

Přestěhování proběhlo rychleji, než jsem čekala. Lucie byla neúprosná – zařídila stěhováky, vyklidila pokoj, dokonce mi koupila nový ortopedický polštář. První noc v jejím bytě na sídlišti v Modřanech jsem nemohla usnout. Slyšela jsem tlumené hlasy z kuchyně – Lucie s Tomášem se hádali kvůli mně.

„Já to chápu, ale tvoje máma je tvrdohlavá! A co když se to protáhne na měsíce?“ šeptal Tomáš.

„Je to moje máma! Co bys dělal ty?“ odpověděla Lucie podrážděně.

Zavřela jsem oči a poprvé po letech se rozplakala. Připadala jsem si jako přítěž.

Ráno mě probudila vůně kávy a dětský smích. V kuchyni seděla Anička s Honzíkem a cpali se rohlíky s máslem. Lucie mi nalila kávu do mého oblíbeného hrnku (přivezla ho z mého bytu) a usmála se: „Tak co, babi? Jak ses vyspala?“

„Jako v cizím světě,“ přiznala jsem tiše.

První týdny byly těžké. Lucie mi chtěla pomáhat se vším – s oblékáním, s vařením, dokonce i s koupáním. Vztekala jsem se: „Nejsem neschopná! Jen pomalejší!“ Ale ona trvala na svém. „Mami, já tě mám ráda. Nech mě ti pomoct.“

Jednou večer jsme seděly u televize a dívaly se na starý český film. Lucie najednou vypnula zvuk a řekla: „Víš, vždycky jsem ti záviděla tu sílu. Jak jsi všechno zvládla sama. Já mám pocit, že bez Tomáše bych byla ztracená.“

Překvapilo mě to. „Lucinko, já byla silná jen proto, že jsem musela. Ale někdy bych dala všechno za to, kdyby mi někdo pomohl.“

Dívala se na mě dlouho a pak mě objala. Poprvé po letech jsme si byly blíž.

Ale nebylo to jen růžové. Tomáš byl čím dál podrážděnější – vadilo mu, že zabírám koupelnu moc dlouho, že zapomínám zhasínat světla, že děti jsou hlučnější kvůli mně. Jednou večer bouchl dveřmi a odešel do hospody.

Lucie seděla v kuchyni a třásly se jí ruce. „Mami… já nevím, jestli to zvládnu. On je poslední dobou jiný.“

Pohladila jsem ji po vlasech. „To přejde. Je to pro všechny nové.“

Ale v noci jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem – mám právo jim takhle zasahovat do života? Nejsem sobecká?

Jednoho dne přišla Anička ze školy uplakaná – spolužačky se jí smály, že bydlí s babičkou „jako socka“. Sedla si ke mně na postel a šeptala: „Babi, proč nemůžeš být doma jako ostatní babičky?“

Objala jsem ji a řekla: „Někdy potřebujeme pomoc my starší stejně jako vy děti. A rodina je od toho, aby si pomáhala.“

Začala jsem pro děti vařit jejich oblíbené buchty a vyprávět jim pohádky před spaním. Pomalu jsme si všichni zvykali na nový režim.

Jednoho dne přišla Lucie domů celá rozesmátá: „Mami, povýšili mě! Prý mám větší klid doma a víc energie.“ Smála se a já měla radost s ní.

Ale pořád ve mně hlodal strach – co bude dál? Co když už nikdy nebudu moct zpátky do svého bytu? Co když jednou budu opravdu jenom přítěž?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla paneláků kolem. Přemýšlím o tom, jak těžké je přijmout pomoc – a jak těžké je ji nabídnout bez výčitek.

Možná bychom o tom měli víc mluvit – o tom, jak stárnutí mění vztahy v rodině. O tom, jak těžké je být najednou závislý na svých dětech.

Co myslíte? Má člověk právo žádat o pomoc své nejbližší? Nebo bychom měli za každou cenu zůstat samostatní?